Between Us | m.yg ✓

Kapitola desátá

„Nevzala sis špatnou krabku?" vykoukl zpoza dveří Yoongi, když jsem šla kolem.

Hbitě jsem se k němu otočila a snažila se zklidnit bušící srdce. V téhle domácnosti jsem se pořád jenom lekala - a z velké části za to mohl tenhle.. Yoongi. Boxerky měl pořád stejné jako předtím, jen už neměl tričko, co mu zakrývalo hruď, takže jsem se nemohla vynadívat na jeho vypracované břicho. Doopravdy, kdybych nebyla právě v šoku - jak z toho vybafnutí, tak z jeho namakaného těla - asi bych se ho kousavě zeptala, zda to dělá schválně pro mé ponížení a pro své pobavení. Oba dva důvody mého šoku bych rozebrala - hlavně ten druhý - a pěkně bych mu to osolila. To bych ovšem nebyla já.

„Ehm," začala jsem ze sebe soukat. Jo, Yoongiho pohled mi to naprosto ujasnil. Užíval si to. A jak. „Nevzal sis spíš ty špatnou krabku?"

„Ne," odsekl. „spíš ty."

„To sotva, když jsem byla daleko od nich. To ty sis vzal můj oběd a vyrazil si rovnou čarou do svého pokoje."

„Kdyby jsi jí měla podepsanou, nedošlo by k tomu."

„No jasný. Kdyby jsi měl svojí podepsanou ty, nestalo by se o taky."

Malá potyčka a lehká výměna názorů se zvrhla v docela krutou hádku.

„Tak na," hodila jsem s ní na zem. Nevěnovala jsem žádnou pozornost jemu ani tomu, jestli se to bude muset uklízet. Nesnášela jsem hádky. Tahle mi ale udělala zvláštně dobře a zároveň jsem se cítila příšerně. Vlezla jsem si do "svého" pokoje a pevně zabouchla dveře.

„Grr," dupla jsem si, aby ta zlost vystoupila ven. Nechtěla jsem se hádat. Vážně ne. Ze zlosti se stalo vyčítání si. Místo dalších návalů vzteku jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Připadala jsem si jako puberťačka nadopovaná vzpurnou povahou. A, co bylo vtipné, možná jsem taková i byla. Ne z vlastní vůle. Takhle se chovat jako úplná blbka jsem neplánovala dny dopředu.

Schoulela jsem se na posteli a nohy si přitáhla k bradě.

„Nebreč," přikázala jsem si. „Nebreč."

Zavřela jsem oči, čelo opřené o kolena, a vydýchala se z toho. Většinou mi to pomáhalo. Ale dneska ne. Asi dnešek nebyl nejhezčí den. Popravdě, byl nejhorší za celé mé měsíce. A přesto by se i v tomhle dni našly světlé a nádherné stránky. Dezorientující pocit, že nevím, co mám dělat ve své hlavě, že vlastně ani pomalu nevím, kde jsem, že se ztrácím v černotě za svýma zavřenýma očima, mě ničil.

Hej.

Zavrtěla jsem hlavou, abych dostala ten hlas z hlavy. Nechtěla jsem ho tam. Byl jako..

Hej Joo. Promiň.

Náhle, jako kdybych doteď nebyla ve vlastním těle a až teď jsem se do něj zase vrátila, jsem ucítila dotek. Taky jsem si uvědomila, že se mé nohy třesou a na mé tváři usychají slzy. A ten dotek. Teplý a jemný. Příjemný. Otevřela jsem oči a vzhlédla. Skousla jsem si spodní ret a přes mlžný opar jsem zírala do Yoongiho očí.

„Joo, promiň," omluvil se ještě jednou. Nebo mluvil teď poprvé? Nevěděla jsem. „Omlouvám se. Neměl jsem se s tebou hádat."

Jen jsem se na něj na hodně dlouho zamysleně zahleděla a když mi to začínalo být nepříjemné, sklopila jsem oči dolů k zemi.

„Jo, hm, jdu uklidit ten bordel na chodbě," vstal najednou rychle.

Po chvilce jsem si uvědomila, že mi jeho teplá dlaň chybí.