Blázinec

[6]

Jessica mě dovedla do velké místnosti s jídelními stoly, u kterých už velká spousta pacientů zpracovávala svůj oběd. Mezi nimi procházely sestry v bílých úborech a každému podle jména podaly plastový kelímek. Hádala jsem, že se jedná o předepsané prášky.

Jsem tak v háji.

Zařadily jsme se s Jessicou do fronty k výdejnímu okénku. Před námi byli tři muži. Jeden z nich si tiše povídal sám pro sebe a co chvíli něco vykřiknul nahlas. Nikdo z přítomných tomu nevěnoval pozornost. Vypadalo to, jako by tu každý byl ztracený ve svém vlastním světě.

Dostala jsem se na řadu a se znechucením shlédla na prapodivnou hmotu, připomínající kaši s kusem oschlého masa na talíři. K tomu byla sklenice s dost podezřele vypadajícím džusem. Zdá se, že z toho bude nedobrovolná dieta.

Vyrazila jsem s tácem za Jessicou, která už seděla vedle docela hezky vyhlížejícího muže. Tiše si spolu povídali a já nemohla ignorovat, že mu Jess věnuje takřka zbožné pohledy. Nedivila jsem se... Měl tmavě hnědé vlnité vlasy, ostře řezané rysy a zelené oči. Rozhodně byl pohledný a jako jeden z mála vypadal dokonce duchem přítomný.

Posadila jsem se vedle nich a začala jíst. Netrvalo dlouho a dorazila za mnou jedna ze sester.

„Jméno?" zeptala se stroze.

„Christine Gibbsová," hlesla jsem tiše.

Na mém táce přistál kelímek se třemi pilulkami uvnitř.

Podívala jsem se na sestru. „Co to je?"

„To tě nemusí zajímat. Spolknout a zapít. Pak mi ukážeš ústa," odpověděla úsečně. Její rty teď byly stažené do přísné linky.

Co mám sakra dělat? Tomuhle jsem se chtěla vyhnout za všechno na světě.

Pohledem jsem zabloudila ke dvěma svalnatým zřízencům, kteří stáli u dveří a očima těkali po místnosti, jak kontrolovali pacienty. Bylo naprosto jasné, že v případě jakýchkoliv potíží, budou připraveni okamžitě zasáhnout.

Nechtěla jsem skončit na samotce, připoutaná k lůžku... Ponechaná napospas svým myšlenkám a duchům.

Párkrát jsem se kousla do jazyka a umlčela tak svojí protestující mysl.

Bez dalšího přemýšlení, jsem si nasypala prášky do pusy a zapila je džusem.

Sestra mi pak zkontrolovala ústa včetně prostoru pod jazykem a spokojeně se přemístila k dalším pacientům.

Pracně jsem do sebe ládovala jídlo bez chuti či zápachu a snažila se nepozvracet. Pohlcovala mě hrůza. Právě v tenhle moment mi nejspíš naplno došlo, kde jsem skončila. Dost možná tady ztratím sama sebe... Svůj zdravý rozum.

Jessica se mezitím někam ztratila s tím pohledným mužem.

Zatim co já tam ještě dlouho jen tak seděla a zírala před sebe... Pomalu jsem ztrácela pojem o čase. Až v momentě, kdy ke mně přišel jeden ze zřízenců, mi došlo, že všichni ostatní pacienti už jsou pryč.

„Už můžeš jít," prohodil muž v bílém stejnokroji.

Napadlo mě, že bude nejlepší se vrátit do pokoje a konečně si dovolit prolít pár slz nad vlastním mizerným osudem.

Vstala jsem ze židle a celá místnost se se mnou zatočila.

To byly ty prášky tak silné?

Pracně jsem pokládala jednu nohu před druhou a odnesla tác k okénku. Bylo to jako kdybych velice silně přebrala.

Došourala jsem se chodbou do vstupní haly a opřela se o zeď. Můj pohled byl rozostřený, končetiny mě sotva poslouchaly a moje myšlenky se rozutíkaly na všechny strany.

V ten moment se rozrazily vchodové dveře sanatoria.