PŘÍBĚH DÁVNA To je ona!

8. MALÁ ELEANOR

"Miminko chce ven."

Draha se na ni upřímně usmála, ale já jsem se na ni usmála se strachem, ale i s úlevou, že jí nikdo neublížil. Nemohla jsem pochopit, jak jsem si mohla byť jen na chviličku myslet, že by mě podvedla. Po tom všem co jsme spolu od malinka prožili.
Draha už byla při porodech, když rodila její starší sestra, ale já nikdy.
"Neboj pomůžeme ti." Chopila se toho Draha. Začala hledat všechno potřebné k porodu. "Nemusíš se bát už jsem odrodila chlapečka a pak dvojčátka chlapečka a holčičku. Zvládneme to." Utěšovala ji. A kývla na mě, abych Hanku odvedla k posteli.
Hanka s mojí pomocí ulehla na postel a usmála se na nás. "Ani jsem vám nestihla říct, že to bude už můj druhý porod. "
S Drahou jsme se na sebe podívaly. A pak se otočili k mamce, aby nám toho řekla víc.
Ta se s bolestí usmála. "Velkej Honzík šel s malým Honzíkem odvést tetičce nějaké dřevo. "
Málem to bolestí ani nedořekla. A to už se Draha chytla své práce. Podala mi mokrý hadr a já budoucí dvojnásobné mamince otírala pot z čela a mluvila na ni.
Vyprávěla jsem jí různé historky, které jsme spolu zažili.
Třeba jak jsme se plížili celým zámkem jako stráže. Díky tomu jsme poznali prince z Derdlandenu a byli prvními, kdo věděl z naší rodiny, že se princ žení a že nás srdečně zve na svatbu. Samozřejmě jsme to nesměli pod trestem smrti nikomu říct.
On si aspoň vzal dívku, kterou doopravdy miloval. Určitě je otec pozval i na mou, nakonec nekonající se svatbu.
Problém byl ale v tom, že otec nás moc dobře poznal a hnedka po návštěvě krále a prince měli vojáci trénink, který naplánoval král.
My jsme s nimi museli trénovat. Všichni věděli, kdo jsme, ale my si myslely, že to neví. Poctivě jsme dělali vše, co nám zadali. Druhý den jsme ani nemohli vylézt z postele, jak nás všechno bolelo a ani si neuvědomovali, že nás ještě hodně šetřili.
Vyprávěla jsem jí i o tom, jak jsme si hráli na služebné. Museli jsme Járovi donést čisté oblečení a odnést to špinavé.
To jsme, ale vzdaly tehdy, když se před námi začal zesvlékat. Málem z nás zešílel, protože jsme měli skvělé převleky a díky Hančině šikovnosti i masky, které se lepily přímo na obličej, nás nikdo nepoznal.
Divila jsem se, že si to ještě ve svých dvaceti letech pamatuji.

Tak to šlo asi deset minut, když jsme konečně uslyšely dětský pláč.
Draha miminko umyla, zabalila do plenek a podala mi ho.
Já jsem pak ten uzlíček štěstí předala matce, aby se dítě mohlo napít. "Ták mamino." Řekla jsem vznešeně. "Máte holčičku. "
"Moc vám děkujeme." Řekla zesláblá Hanka a dala holčičce pít maminčino mlíčko. "To mi malá Eleanor nikdy neuvěří, že jí na svět pomáhala princezna Eleanor."
Jakmile to dořekla, podívala se s nadějí na mě. Já na ni vyjeveně zírala a o vteřinu později se mi oči zalily slzami štěstí. Kývla jsem a dál mi tekly slzy. Byla jsem tak šťastná. Někdo koho jsem měla moc a moc ráda po mě pojmenoval svoji dcerku. No né jen tak někdo, byla to moje skvělá kamarádka už od dětství, která mi se vším pomáhala a snažila se mě držet zkrátka hlavně tehdy, když jsem vymyslela nějakou vylomeninu.
Na kravinky jsem byla vždycky lepší než bratři a to je docela štvalo.
Ale Hanka po mě pojmenovala svoji dcerku. Po mě po bezvýznamné princezně, která utíká před sňatkem s někým, koho nemiluje a koho ani nezná. Po princezně, která byla horší než kterýkoli kluk z hradu. Kolikrát si na mě někdo stěžoval, ale naštěstí mě měli všichni rádi. Měli.
Musím jenom doufat, že malá Eleanor nebude po dívce, po které má jméno. Nebude ani paličatá, ani nebude pro každou vylomeninu, ale musí si stát za svým.
Eleanorka měla tmavé vlásky jako já. Zelenkavé očka po mamince. A tvar obličejíčku a nosánek jako bambulku po taťkovi. Pusinku neměla po nikom z nich, ta byla jen její. Doufám, že nebude moc prořízlá.
Svou malinkou ručičkou mě chytla za můj ukazováček a pevně bo stiskla.
Jeden by neřekl, že novorozené miminko bude mít tak silný stisk. Sílu bude mít po mě a po tatínkovi.
Její maminka moc síly neměla. Jen tolik, aby se mnou mohla dělat všechny ktavinky a občas se i ubránila.
Vzala jsem druhou rukou Hanku za tu její a sevřela jsem jí ji. Z krku jsem si ztrhla přívěsek rukou, kterou mi Eleanorka uvolnila ze sevření. Přívěsek ve tvaru křížku od kmotry jsem jí dala do dlaně, kterou jsem stále svírala.
"Ať malou Eleanor opatruje."

Takže ahoj!!!
Jsem ráda, že to vůbec někdo čte. Popravdě jsem měla velký strach, že to nikdo nebude číst.
Ale naštěstí se našel alespoň jeden človíček.
Ráda bych Vás poprosila, aby jste mi prosím napsali, co si myslíte o mém příběhu Vy.
Ráda bych zjistila vaše očekávání.
Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat?
Jaké ve vás vyvolává pocity?
Co si o něm myslíte?
Mám pokračovat nebo se na to vykašlat?
Ráda bych to od někoho věděla a třeba to budeš zrovna Ty, který bude mít lepší nápad než já a celá kniha bude díky němu jinak pokračovat?
Neboj se a napiš! Prosím!
Jinak se omlouvám za chyby.
Moc a moc Vám všem děkuji. S láskou M. 😊😘