Beauty and the Beast ✔

14. Kapitola

Po několik dnech vytrvalého deště se konečně protrhaly mraky a vysvitlo slunce. Vypadalo to na příjemný teplý den: obloha byla azurově modrá, foukal mírný vánek a v koruně mohutného staletého dubu si hrály veverky a ukrývaly do dutin v jeho kmeni zásoby na zimu.

Když se na polštářcích mechu, který rostl pod stromem, bez varování objevila vysoká, černě oděná postava, polekaně se rozutekly. Černovlasý muž se rychle rozhlédl a rázně zamířil ke starému zchátralému domu a následně zmizel uvnitř.

Severus Snape měl starost o Luciuse. Pomohl mu - tak jako několikrát v uplynulých pěti letech - přestože se od něj nedočkal žádného vděku. Dokázal to pochopit. Zmijozelové byli velmi hrdí a nezávislí a nesnášeli, když se jim někdo vměšoval do jejich záležitostí.

Zatímco Severus zdolával schody z haly, potřásl hlavou. Místo toho, aby byl Lucius vděčný, že ještě existují lidé - kouzelníci - kteří nezapomněli, že vůbec kdy existoval, byl rozzlobený a uražený.

Odmítl jeho pomoc a Severus došel k názoru, že jestli si nechal pomáhat zrovna od Grangerové, nestalo se tak z jeho vůle. Lucius mu řekl, jak se s Hermionou Grangerovou setkal v lese, když se za ním včera večer zastavil, a zmínil, že jí neprozradil svou pravou totožnost.

Teď už Severus chápal, proč byla tak překvapená a otřesená, když se právě díky němu dozvěděla, kdo je ve skutečnosti Linus Manley.

Severus odhodlaně otevřel dveře vedoucí do Luciusovy ložnice. Zarazil se. Lucius ležel na posteli a poté, co spatřil svého nezvaného návštěvníka, mu pokynul poloprázdnou lahví brandy.

„Nazdar, Severusi. Jen pojď dál. Aspoň mi budeš dělat společnost," zaskřehotal přiopilý Lucius Malfoy.

„Co to děláš, Luciusi? Je ještě příliš brzy na to, abys byl v takovém stavu," řekl Severus podrážděně, přestože věděl, že Lucius si z jeho výtky nebude nic dělat. Maximálně se rozčílí.

Snape se posadil, jedním pohybem vzal láhev z Luciusových nejistých rukou a postavil ji na stůl mimo jeho dosah. Lucius, který měl za zády navršeno několik nepříliš čistých polštářů, se posadil - Severus musel uznat, že se mu to téměř podařilo -, podíval se nejdřív na láhev a pak na Snapea a vyčítavě vykřikl: „Hej, to se nedělá!"

Snape místo odpovědi pouze povytáhl obočí. „Myslím, že už jsi toho měl dost, Luciusi."

„Nemyslím si, že to dokážeš posoudit, ty lektvaristo," Lucius se ušklíbl jako vždy, když se cítil uražen, „ale pokud myslíš věci, které se staly v mém životě, tak to máš pravdu, bylo toho dost. Navíc piju čistě ze zdravotních důvodů," dodal důležitě a upřel na Snapea skelný pohled.

„Zdravotní důvody! Pch! Tomu se říká vtip. Luciusi, co se to s tebou sakra děje? Kam se poděl ten brilantní stratég, bystrý mozek, chladný, vypočítavý aristokrat? Vlastnil jsi majetek, který sis vydělal svou inteligencí a obchodnickým duchem. Zdá se, že za pět let nezbylo skoro nic z Luciuse Malfoye, kterého jsem znal. Za posledních pár let, kdy jsem na tebe z povzdálí dohlížel, jsi neudělal jedinou věc správně. Neměl jsi jedinou normální, poctivou práci. Páchal jsi trestné činy, aniž by ti to skutečně něco přineslo. Místo toho se propadáš stále hlouběji a děláš více a více chyb a já se pak musím starat o úpravu paměti nějakých hloupých mudlovských policajtů," odsekával Snape. Jeho tvář byla stažená zlostí i odhodláním.

„Skončil jsi?" zeptal se Lucius a rozhodil rukama, což vhledem k množství alkoholu nevypadalo ani trochu působivě. Díky nadměrné konzumaci brandy byl v obličeji zarudlý, ale když Snape skončil svůj monolog, jeho kůže nabyla křídově bílé barvy.