Výzvobraní

4 • Kouzlo vyhrnutých spodků

Máme tu další den a s ním i nové zadání Šílené výzvy... Tentokrát mi bylo jasné, že se mi na dané téma bude psát až příliš dobře :D A skutečně, tak se i stalo. Dnešní povídka je sice kratší, zato se ale psala úplně sama, myšlenka se realizovala jako po másle. Dost řečí, sami asi brzo zjistíte, proč mě dnešní téma tak bavilo :) 

#4 NAPIŠ PŘÍBĚH, KDE HLAVNÍ ROLI BUDE HRÁT SPODNÍ PRÁDLO

Pravidla: Žánr libovolný a minimální rozsah je 100 slov. Příběh nemusí být z pohledu spodního prádla a forma může být jak ICH tak ER.

• • •

Z podlahy ve sklepení Medového ráje se právě nenápadně vysunula jedna z dlaždic. Chvíli se nedělo nic. Pak se však v otvoru objevil vrcholek neposedných vlasů a o chvíli později za nimi následoval zbytek těla. Netrvalo ale dlouho a celé tělo opět zmizelo – tentokrát však ne v tajné chodbě mezi Bradavicemi a nejvyhlášenější cukrárnou v Prasinkách a dost možná i v celé Británii, ale zmizelo pod neviditelným pláštěm. Od té doby bylo možno pozorovat stopy, které neviditelný návštěvník za sebou zanechával v prachu; tam se zase naráz převrhla krabice s cukrovinkami zabalenými k expedici. Pak, v hlavní části krámku, najednou jednomu ze studentů, Nevillu Longbottomovi, z ruky bleskově vystřelilo jeho právě koupené lízátko a vyprovázeno Nevillovým překvapeným a dotčeným pohledem mizelo otevřenými dveřmi do venkovní zimy. Pak už putovalo dál ulicí, doplňováno jen párem otisků bot ve sněhu, k nimž očividně nepatřil žádný majitel...

• • •

Na kopci stály dvě postavy zabrané do živého hovoru. Proti nim, na druhém kopci, se rýsovala neohrabaná a ve všech úhlech příliš ostrá silueta napůl rozpadlé chatrče. Na první pohled působila jen jako původně velice neuměle vystavěná rozvalina, o kterou nikdo neměl zájem se dál starat, neboť její zubožený vzhled už nemohl nikterak zlepšit ani zhoršit. Na druhý pohled působila zrovna tak. Jediné, co ovšem na celé budově bylo pozoruhodné, bylo to, co se okem nedalo spatřit – její pověst. Chroptící chýše, jak ji obyvatelé malé kouzelnické vesničky Prasinek pojmenovali, byla totiž tím vůbec nejstrašidelnějším domem v celé zemi – tak se to alespoň říkalo. Před mnoha lety z ní podle místních čas od času vycházely podivné drásavé zvuky a jakési vytí, které snad bylo jen kvílením větru v polorozbořeném komíně, poslední léta však stála na kopci a chátrala v tichosti.

Snad právě proto, že Hermiona na žádné nadpřirozené jevy nevěřila, dokud je sama nespatřila, navrhla právě Ronovi, aby se šli k Chroptící chýši podívat blíže. Ronovi, který byl daleko pověrčivější, se však stále její nápad příliš nezamlouval. Než ale dostali příležitost se o celé záležitosti s podivnými zvuky dohadovat dále, ozval se za nimi mnohem prozaičtější zvuk – totiž povýšené odkašlání, v němž okamžitě poznali způsoby Draca Malfoye.

„Ale ale... Kdopak to tu je? Hledáte svůj vysněnej domov? Není to na tebe moc nóbl, Weaslánku? Nespíte doma všichni v jednom pokoji?" Draco měl skutečně nepříjemný zvyk tnout do živého. Byl si totiž moc dobře vědom, že Ron pochází z mnohem nuznějších poměrů než on, což jenom posiloval fakt, že měl Ron tolik sourozenců a jeho rodiče tedy mnohem víc hladových krků na uživení než Lucius Malfoy, jehož byl Draco jediným synem. A také správně vytušil, že je otázka financí pro Rona velice citlivým tématem.

Ron zrudnul, dílem vzteky, dílem hanbou, ale pokusil se ještě zachovat si dost hrdosti na to, aby Dracovi odsekl: „Drž hubu, Malfoyi."

„Hele, to nebylo zdvořilý," odtušil povýšeně blonďák. „Hoši," otočil se na svoje všudypřítomné kumpány Crabba a Goyla, „je načase Weaslánka naučit, jak se chovat k lepším lidem." Svou řeč doplnil samolibým zataháním se za drahou vestu, jež měl na sobě, a Ron si pomyslel něco o tom, aby se ze sebe Malfoy náhodou neposral. Tentokrát ho ale v činech předběhla jeho kamarádka.

„Snad tím nemyslíš sebe," zasmála se od srdce Hermiona.

Dracova tvář se zkřivila náhlým hněvem. „Jak to se mnou mluvíš? Špinavá mudlovská šmejdko –" víc už toho Malfoy nestihl, neboť mu právě v obličeji přistála obří sněhová koule. V nastalém zmatku stačily přiletět ještě dvě, naleznuvše svoje cíle na tvářích obou Dracových společníků, než se trojice zmijozelských vůbec stihla rozkoukat. To jim ovšem nebylo nic platné, protože sotva se otočili ke směru, odkud koule původně přiletěly, mihly se kolem nich už další odjinud, doprovázené dalšími dvěma, jejichž původ byl na rozdíl od těch prvních jasný – Hermiona s Ronem neváhali a do „neviditelné" sněhové bitky přispěli svou troškou. Crabbe se vrhl k zemi, aby uplácal vlastní kouli a hodil ji po někom z těch dvou, ale než to stihl, dostal do zátylku další. Pak sebou Malfoy začal nevysvětlitelně smýkat ze strany na stranu, hlava mu jen poskakovala na krku a zdálo se, že se mu za lem vesty sám cpe sníh. Malfoy pištěl jako krysa lapená v pastičce, snažil se sníh setřást, ale ten už začal tát a stékat mu v ledových stružkách mezi jeho útlými zimomřivými lopatkami. Zmítal sebou a plácal se do zad, zatímco Goylovi právě sletěla sama od sebe čepice do očí. Oslepen pak padl naznak do sněhu, jak ho neviditelná síla strčila do prsou. Tam dostal, podobně jako před ním Malfoy, pořádnou dávku sněhu za oblečení. Ze země vedle něj se právě sbíral Crabbe, který se teprve vzpamatovával ze zásahu koulí, ale než se stihl sám vyškrabat na nohy, jeho šála se napřímila a smýkala s ním dokolečka, jako by byl lidskou káčou na pohon perpetuum mobile.

Celá bitka však měla kulminovat až o chvíli později, když sebou Malfoy konečně přestal zmítat a došlo mu, že na své nepříliš inteligentní kumpány se v otázce vypořádání se s neznámým protivníkem spolehnout nemůže. Vrhnul se vpřed do místa, kde teď jasně spatřoval čerstvé stopy, ale v letu byl zboku lapen a než se stihl nadát, sletěly mu jeho vlastní kalhoty k nohám, stejně jako kalhoty jeho dvou společníků.

Odněkud ze vzduchu se šeptem ozvalo „Revelatio bracarum!" a najednou se sborově ozval bolestný trojhlas. Ronovi s Hermionou chvíli trvalo uvědomit si, co vidí. Malfoy, Crabbe i Goyle před nimi skučeli bolestí a svíjeli se, sahajíce si na zadky, neboť jejich spodky vzadu táhla vzhůru neviditelná síla a nutila je tak balancovat na špičkách, aby ulevili bolesti, jakou jim tak ukrutný zářez způsoboval. Oba nebelvírští kamarádi pak dlouho – dokonce ještě poté, co kouzlo pominulo a všichni tři Zmijozelové za masivního tření svých pozadí zmizeli v lese, odkud přišli – stáli ohnutí v pase a řehtali se. Teprve když z Malfoye nebyly vidět už ani paty, se k nim připojil třetí hlas, k němuž se o několik vteřin později zhmotnilo i tělo.