Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

37. Nápoj lásky⭐️

„Ne. Ne. On ne...nemůže být," z očí mi vyhrknou slané slzy. Musí se vrátit. Slíbil mi to.

Konec Merlinova sňatku. Rána do srdce. Najednou to dává vše smysl. Kdysi jsem o ukončení satebního slibu četla v knihovně. Přeruší se, když někdo umře.

On ale nemohl umřít. Musí se vrátit.

Následujících několik dnů jsem zavřená sama ve svém pokoji. Sedím na okenní římse a sleduji, jak den střídá noc a noc střídá den. S nikým nechci mluvit. Nejím. Nespím. Jen tam tiše sedím a přeji si usnout a znova se neprobudit.

Ta bolest je nesnesitelná. Každá minuta byla horší než ta předchozí. Jsem stále naživu? Dá se tomu říkat život?

Další den se má konat pohřeb, nejsem ale připravena tam jít. Bude tam celá jeho rodina.

George vždy chtěl být pohřben vedle svého bratra. Symbol jejich společného života. Dříve se mi to zdálo jako krásné gesto, teď je to jen smutný osud. Jeho rodina mu však chce toto přání splnit.

Zabil je stejný vrah, stejným chladnokrevným způsobem. Myšlenka příběhu v knize by se mi určitě líbila, ale teď...nejsem schopna slova.
Nejím. Nespím. Nemluvím. Pořád dokola.

Pořád za mnou chodí má matka s myšlenkou, že to pro děti není dobré, ať se aspoň prospím. Jinak porod nezvládnu.
Upřímně na narození dvojčat teď ani nemyslím.

„Sky? Můžu dál?" do pokoje vsoupí Lucy. Nejsem schopná ji ignorovat. Ji ne. Naznačím jí pokyn, ať se posadí na postel.

„Vím, že nechceš nic slyšet," začne konverzaci. Opravdu je pravda, že jsem nechtěla nic slyšet. Když se smíří, že ze mě nic nedostane, pokračuje: „Před začátkem bitvy George napsal dopis. Pro tebe. Dal mi ho, že ti ho mám předat, kdyby..." podá mi bílou obálku.

„Nechci nic číst. Dopis mi ho nevrátí," pronesu uraženě. Zním, jak kdybych jí to vyčítala. To nechci. Ona za to nemůže.

„Tohle přání ti už bohužel nikdo nesplní, ale měla by sis to přečíst. Kvůli němu," řekne a znovu mi podá obálku. Dopis nakonec vezmu a položím ho na noční stolek. Nechci nic číst. Chci jen sedět a truchlit.

„Možná si ho někdy přečtu," podívám se na ni prázdným pohledem. Na emoce nemám sílu.

„Tak já už půjdu," pronese zklamaně. Zvedne se a opustí místnost.

Znovu se chopím bílé obálky. Pomalu ji rozlepím, otevřu a vytáhnu složený kus pergamenu. Skutečně ho psal George. Jeho písmo bych poznala vždy.

Skyler,
možná je tohle poslední dopis, který ti píšu, tak snad omluvíš, že nebyl poslán po sově.
Nevím, co se se mnou stane, ale vím, že tě moc miluju a chci, aby bylo o mé děti postaráno. Taky vím, že bys to určitě zvládla sama, ale kdybys potřebovala peníze, otevřel jsem ti v kouzelnické bance trezor. Není tam toho dost, proto doufám, že s obchodem budeš pokračovat. Nemusíš se ale předřít, mysli taky na sebe a na famfrpál.

Naše děti budou určitě šťastné i bez otce. Povídej jim příběh o Montym i Bajky Barda Beedleyho. Usmívej se na ně tím nejkrásnějším úsměvem na světě, který máš jen a jen ty.
A hlavně ty sama buď šťastná. Nemysli na mě moc často, ať se zbytečně netrápíš.
Vystav mou fotku na tvůj noční stolek, ať se na tebe mohu dívat, když spíš. Možná už nejsem živý, ale mrtvý já nikdy nebudu. Budu při tobě stát, ať se stane cokoli.

Navždy tě budu milovat.
Tvůj George

PS: Utři ty slzy. Víš, že mám radši úsměv.

Složím pergamen zpět do obálky. Najednou, jakobych věděla, co mám dělat. Vydám se do koupelny, abych se zhlédla v zrcadle.

„Seber se!" přikáži svému odrazu. Vypadalo opravdu příšerně. Musím něco udělat se svým vzhledem. A to okamžitě.

Vyčistím si zuby mentolovou pastou, jedna z věcí, které mi v kouzelnickém světě chybí. Vlasy si vyčešu do elegantního culíku. No, zas tak dobrá kadeřnice, takže to vypadá jako běžný culík. Opláchnu si pořádně obličej ledovou vodou. To jsem potřebovala. A nakonec na sebe navléknu své oblíbené letní šaty.

Právě je čas oběda. Sejdu dolů do kuchyně. Opravdu se už potřebuji najíst. V kuchyni sedí ale více lidí, než jsem myslela.

V čele stolu sedí zamyšlený táta a naproti němu se usmívá má matka. Na jedné straně vedle sebe sedí Lucy svírající ruku Michaela. Všimnu si, že Michael má na pravé tváři hlubokou tržnou ránu, zřejmě se při boji zranil. A nakonec, naproti Michaelovi se mračí Josh jeho typickým úšklebkem.

Když vstoupím do místnosti, všechny pohledy utkví na mě. Snažím se zachovat klid.

„Ehm...co máme dnes k obědu?" zeptám se nervózně s pohledem na svou matku.

Překvapí mě, že i když jsem tři dny nic nejedla, stejně je mé místo prostřeno, jakoby na můj příchod čekali.

„Sekaná pečeně s anglickou slaninou a šťouchané brambory s jarní cibulkou," usměje se na mě. Má matka má tu nejlepší sekanou pečeni, kterou jsem kdy jedla. Opravdu.

„Výborně. Mám hlad jako vlk," nasadím též svůj úsměv a posadím se na své místo vedle Joshe. Ten se aspoň na chvíli přestane šklebit.

Lucy je vlastně jediná, kdo pochopí mou rychlou změnu názoru. Ostatní o dopisu neví.

Následující den jsem se obléknu do světle modrých šatů, které jsem měla na sobě v den, kdy jsme se s Georgem poznali. Vždycky říkal, že se mu černá na mě nelíbí, a proto jsem o ní ani neuvažovala. Mít černou na pohřbu mi přijde jako klišé ze starých filmů.

S ostatními po boku se vydám na kouzelnický hřbitov nedaleko Prasinek.

Rodina Weasleyových a Potterovi stojí v černém u dřevěné rakve. Je otevřená.
Mám šanci ho naposled vidět. Nevím, proč mi tento fakt udělal takovou radost. Připadám si hloupě.

Jakmile mě spatří, poodstoupí. Projdu kolem nich a posadím se na okraj dřevěné rakve.

Leží tam. Zavřené oči. Nehybné tělo. Ale pořád se usmívá. Nerad by umřel bez úsměvu.

Uchopím jeho ruku a přiložím ji na své velké bříško. Každým dnem se naše děti narodí. Otec dvojčátkům bude chybět.

„Budeš tu vždycky s námi, lásko. Miluju tě a vždycky budu," skloním se k jeho rtům a naposled je políbím. Studené jako led, ale cítím čokoládu.

Sáhnu do kabelky a vytáhnu lahvičku s růžovou tekutinou.

„Nepotřebuju ho. Nikdy nebudu nikoho milovat tak jako tebe," pronesu a položím nápoj lásky vedle mrtvého těla.

O dva dny později nastane ten Den s velkým D. Táta začíná šílet, zato máma s Lucy zachovají naprostý klid a pomohou mi nasednout do auta. Je to opravdu složité.

Dojedeme do mudlovské nemocnice, kde se mě ujmou doktoři.
Lucy celou tu dobu stojí při mě, zatímco ostatní zůstanou čekat venku. Nemohu si vzít celou rodinu na porodní sál.

Po pár hodinách je po všem.

Když ostatní dorazí do mého pokoje, kolébám už jednoho svého malého zrzavého chlapečka v náručí a druhého chová usměvavá Lucy. Sluší jí to.

Stojí tam všichni. Má rodina, přátelé, Weasleyovi i Potterovi. Cítím se opravdu šťastná. Díky, Georgi.

„Máš už jména, drahoušku?" optá se mě paní Weasleyová s hrdým úsměvem.

„Fred a George Weasleyovi," usměji se a políbím malého George na čelo.

Tak...tohle je poslední kapitola. Už chybí jen epilog.
Vím, nezakončila jsem to nejlíp, přesto doufám, že se to alespoň někomu líbilo.
Moc děkuji

PS: Jedna čtenářka mi psala, že jsem to tou smrtí zkazila. Máte stejný názor?