Dotek smrti

Nemagičtí

Protože tě miluju.

Pouhá slova vyslovená v rozrušení. Co na nich záleží? Proč mě tak děsí?

Po pravdě neexistuje žádné pravidlo, že by se Ochránci života nesměli sbližovat se svými obětmi, ale nejspíš by ho někdo měl připsat na už tak dost dlouhý seznam zákazů. Koneckonců  se nesmíme stýkat s nikým z naší minulosti. Dokonce bychom neměli o  životě před službou Osudu ani  přemýšlet – pokud je tedy možné něco takového zakázat.

Žiju jen pro pomstu. Ty jsi jen prostředek, díky němuž jí dosáhnu.

Mohl jsem jí prozradit alespoň tenhle nepatrný kousíček pravdy. Myslím, že by bylo správné to udělat. Byl jsem hrubý, zlý i netečný. Změnilo by se něco, kdybych přidal i tuto pravdu? Tušil jsem, že ano. Jedině pravda by jí dokázala odradit.

Každým kouskem své duše, jsem věděl, že jí nechci ublížit. Ne víc, než musím. Proto bylo nesmírně důležité, aby jí na mě nezáleželo, aby mě nenáviděla. A já ji k tomu mohl přinutit, měl jsem.

Jenže já nechci. Líbí se mi, jak se na mě dívá. Miluji vzpomínku na život, který pro mě skončila. Chci být milován, chci milovat.

 A přes to, nic mě neodradí od pomsty. Nikdo a nic. Ani Baein nejsladší úsměv či nejvlídnější slova. Jsem ztracen a ani ona mi nepomůže.

Vždycky jsem myslel, usuzoval jsem tak z knih a chůviných historek, že špatní lidé si většinou nespojují své činy se zlem. Já moc dobře věděl, že pomsta je špatná a nevede k ničemu dobrému, ale nedokázal bych sám se sebou žít, kdybych se alespoň nepokusil.

Zlí lidé neexistují, to mi opakoval otec pokaždé, když se chystal k nějakému zvláště krutému činu. Na světě jsou jen ti dobří. Jen záleží na tom, k čemu je Osud dovede.

Neměl jsem ho rád. V mých očích nikdy nedostál povinnostem otce.

Jsem jen pár týdnů daleko od dosažení všeho, na co jsem se do Baeina příchodu ani neodvažoval pomyslet. Pomsta. Domov. Přesto mi s každým okamžikem mi dosažení cíle přišlo stále vzdálenější než před chvílí.

Pochybuji. Proroctví o lani mi stále vrtá hlavou. Víc, než kdykoliv předtím musím zvažovat slova, která mi byla  s drobnými úpravami opakována každý den od mého narození.

Až padne jelen, přijde laň. A ty budeš mít všechno.

Ovšem to nejsou slova, která mě přiměla uvěřit, že Bae je tou laní. S proroctvím se táhla i řada záhadných instrukcí.

Laň patří Osudu a on ti nedovolí, abys jí ublížil. S ní jsi všechno, bez ní nic. Najdi střed.

Nakonec všechno závisí jen na ní. Všechno i nic.

*

Dech se ztrácel v rychlosti. Dokonale propojená se zvířetem jsem se nechala pohltit hukotem větru kolem nás a mé nitro pohltil vzácný, převzácný klid. Milovala jsem jistotu, kterou mi můj kůň nabízel. Jako kdyby mi na jeho hřbetě nic nehrozilo.

Vždycky jsem tak trochu litovala, že jsem nezdědila dar po otci. Mohla jsem si sice na chvíli ukrást schopnosti, díky nimž jsem dokázala komunikovat s rozličnými druhy živočichů, ale nebylo to, jak by řekla moje matka, to pravé ořechové. Nikdy mne při používání ukradených darů nepohltila slastná extáze, jaké se poddávali obyčejní čarodějové. Nikdy ta moc skutečně nepatřila mně.

I proto jsem dary tak ráda střídala. Svou pravou podstatu jsem cítila jen v okamžicích, kdy jsem měnila jeden dar za jiný. Původní nechám uprchnout ze svého sevření a rázem se ve mně zabydlí nový, neprobádaný druh magie. Jen v těchto chvílích vím, kým skutečně jsem, co chci a jaká je pravda.