DĚTI ANARCHIE

|KAPITOLA ČTVRTÁ|

SEVRA

Demonstrace se naprosto oprostila ode všech představ, které jsem měla. Nikdy bych ani nepomyslela na to, že budou mít takovou odvahu na to, aby někomu ublížili. Ale zmýlila jsem se a to byla obrovská chyba.

„Spoléhal jsem na tebe." Hlasitě mi položil několik složek na stůl a následně mě probodl pohledem. Měl tolik očekávání a já jej naprosto zklamala. Sklopila jsem svůj pohled a raději se zadívala na všechno to papírování, co mě čekalo.

„Neměla jsem tušení, že se tohle stane." Skoro jsem se až zakoktala. Dlaně jsem si položila na stehna a doufala, že co nejdříve odejde.

„Měla jsem s tím počítat," zvýšil hlas. „Měl jsem od tebe takové očekávání, Sevro. Místo toho jej předvedla jako naprosto nespolehlivá." Když už konečně zvládla zvednout svoji hlavu, on pouze zakroutil tou svou. Mávl rukou a pak odešel pryč z mé kanceláře. Bylo mi z toho všeho špatně a připadalo mi, jako kdybych se každou další chvilkou propadla ještě hlouběji do své židle. Měla jsem tak obrovský knedlík v krku, že jsem ještě několik dalších minut nemohla promluvit.

Určitě musel počítat s tím, že ne všechnu práci odvedu perfektně, kvůli čemuž nechápu, že mi na začátek svěřil tak obrovský úkol. Naplánovat celou obrannou a ochrannou strategii pro město a starostu. Jenže já přece nemohla myslet na každou možnost, co by se mohla stát. Jak bych jen mohla přemýšlet nad tím, že ti lidí způsobí takové zvěrstva.

Když jsem se pustila do všeho toho papírování, propiska mi pravidelně padala s rukou. Stále se mi z jeho přítomnosti třásly všechny klouby v těle. A bylo mi špatně z toho všeho textu, který jsem musela číst a neustále odůvodňovat to, proč a kde jsem udělala chybu. A každým dalším napsaným znakem jsem si to znovu připomínala.

Pro tuto akci jsem měla pouze určitý počet policistů a kdybych většinu z nich postavila k domu starosty Reginalda, neměla bych dostatek na zabránění průchozí hlavní cesty. Neměla jsem dostatečný počet na to, abych dokázala uchránit naprosto všechno. Díky mému naplánování je město v pořádku, žádné budovy nejsou enormně poškozené a především nevinní obyvatelé byli uchráněni. Ano, udělala jsem chybu, ale drtivá většina mých rozhodnutí byla správná.

Jakmile jsem s tím vším byla konečně hotová, chystala jsem se vyjít ven z kanceláře. Ale než jsem chytla kliku, zastavila jsem se. Několikrát jsem si prsty prohrábla své sytě rezavé vlasy a nervózně se nadechla.

Když jsem vyšla ven, spočinulo na mě spoustu pohledů. Tiše si mě prohlíželi a jejich pohledy na mě sváděly všechnu vinu.

„Má tady snad někdo s něčím problém?" Vyštěkla jsem naštvaně a napnula čelist. Jejích tváře náhled uhnuly do stran a já mohla v klidu projít. Samozřejmě, že je pro všechny ostatní mě odsoudit, neboť vždycky musí na někoho padnout vina. To je pravidlo tohohle povolání a já s tím souhlasila – teď musím nést všechny následky.