Možná II.

- 9 -

Pohled třetí osoby

Ozvalo se netrpělivé klepání na dveře ředitele organizace.

„Dále," oznámil otráveně muž za stolem, dva muži v šedých oblecích rozrazili dveře a nasadili vážnou tvář.

„Pane, máme problém," řekl jeden z nich, ředitel odvrátil zrak od papírů, které zrovna četl a obrátil celou svou pozornost na ně.

„Zaznamenali jsme velkou energii na Wilhelmové škole," Druhý muž položil neurčitý papír na stůl.

„Ach, no tak ho zajaťte," pokývl rukou ředitel a znova se koukl do svých papírů.

„Jenže pane..." namítl muž.

„Co?! Nemám na vás čas," zamračil se.

„Ale ten kluk, na kterém jsme tu energii zaznamenali je..." Nedokončil první muž a podíval se nejistě na svého kolegu.

„Kdo?" zeptal se netrpělivě ředitel.

„Je to váš syn, pane," odkašlal si tiše a čekal na verdikt.

ᴥᴥᴥ

Chiara právě šla do oddělení vyššího výzkumu, když se ozval křik.

Poznávala ten hlas dost dobře. S nechápáním a s hrůzou v očích se otočila na dva muže, kteří drželi jejího bratra za ruce a násilím ho někde táhli.

„Co to děláte?!!! Nevíte kdo tohle je?!" vykřikla na ně, když jim zabránila v průchodu. Lítostivě se dívala na svého bratra, kterému se řinuly slzy z očí.

„Ano víme, madam, právě, proto ho držíme. Takže prosím ustupte," oznámil ji přísným hlasem vysoký a houževnatý muž celý v černém.

„Kdo vám k tomu dal povolení?!" zeptala se rozhořčeně.

„Váš otec," řekl druhý, volnou rukou ji strhl na stranu a rychle s klukem, který prosil o pomoc svou sestru, odešli neznámo kam.

Dívka s vyděšeným výrazem sledovala svého cukajícího bratra a vyčerpáním si klekla na zem.

Proč? Proč, tati?!

...

Takže jsem tu docela po dlouhé době s krátkou kapitolkou. Já vím, strašně pomalá jsem, ale neodsuzujte mě prosím. Taky nesnáším školu a jo, i když mám někdy čas, tak nemám vůbec chuť psát. Odpusťte, ale snažím se... :)