D - jako Dánsko

Polibek

Dneska máme volno. Ale odpoledne jdem fandit našim bratrům. Ano Slovákům. Těším se. Nejdeme sice všichni, ale i tak budem velmi početná skupinka. Ráno mi zazvonil budík o půl semdé. Vstala jsem, oblékla jsem se a šla se do koupelny upravit.

Vyšla jsem z pokoje a šla za klukama na snidani. Došla jsem do jídelny. Všichni už tam byli. Zabrala jsem místou vedle Moravčíka a Nečase.

,,Čau kotě," zařval Hronek.

,,Nazdar zlato," zakřičela jsem nazpět.

,,No, toto co se to tu děje, že by nový pár?" uchechtl se Kubalík.

,,No jasně nevidíš, jak jsme zamilovaní?" pronesl vážným hlasem Hronek.

,,Ty možná jsi. Ale myslím si, že Janča se na to moc netváří." zasmál se Gudas.

V tu chvíli skoro všichni vybuchli smíchy. Do jídelný zrovna přišel Kousal a vůbec nechápal proč se tak smějeme. To nám přišlo asi ještě srandouvnější a začli jsme se smát ještě víc.

Po snídani jsem šla na pokoj. Lehla jsem si na postel a začala přemýšlet. Po chvíli někdo zaklepal.

,,Dále!" křikla jsem.

Ve dveřích se objevila zrzavá hlava.

,,Ahoj, jen jsem se chtěl zeptat," protahoval a přitom se škrábal na ruce ,,nechceš se jít s náma projít?" zeptal se po chvíli.

,,Jo jasně," usmála jsem se.

,,Tak za chvíli u vchodu." křikl a zavřel dveře.

Stoupla jsem si a ze skříně vytáhla mikynu od repre, aby bylo jasné ke komu patřím.

Došla jsem ke vchodu. Stála tam malá skupinka.

Hronek si mě všiml jako první. A hned vyrazil ke mě.

Navázal na naši ranní komedii a rovnou mě chytl za ruku.

Od kluků se jen ozvalo: ,,No teda Hronas! Ty na to jdeš teda rychle."

,,No to teda," zasmála jsem se.

,,Ale no tak já vím, že mě chceš," snažil se mě přesvědčit.

,,Já? Jseš si tím jistý?" ušklíbla jsem se.

,,Taky bych si tak jistý nebyl. Ona je určitě zamilovaná do mě," zasmál se Nečas.

,,Myslím, že toho radši necháme," rozkázala jsem.

Ale pořád jsem se smáli.

Vydali jsme se ven. Vlastně jsem ani nevěděla kam jdeme. Šla jsem mezi posledníma s Nečasem.

,,Tak co David?" zeptal se.

,,Co by bylo?" nechápala jsem.

,,Vidím jak se na sebe díváte. A navíc jak jste se šli spolu projít," usmál se.

Trochu jsme se vzdálili.

,,Vždyť se na sebe díváme normálně," ušklíbla jsem se.

,,To bych teda neřekl. Tak co mám ho zavolat?" zeptal se.

,,Co ne, nevolej ho," řekla jsem, ale už bylo pozdě.

Mezítím Nečas zakřičel: ,,Pasto, pojď sem!"

David se otočil a došel k nám.

,,Co potřebuješ?" zeptal se s úsměvem.

,,Ale nic jen jsme si s tebou chtěli popovídat," uchechtl se Nečas.

Já mezitím asi uplně zrudla. Cítila jsem se tak trapně.

,,Á tak to jo. Já si  s váma rád popovídám," zase se usmál svým nádherným úsměvem.

,,Tak já vás tady nechám. Klidně si povídejte," usmál se Nečas a odešel.

Myslela jsem, že ho zabiju.

Bylo ticho. Ani jeden z nás nic neříkal.

Po chvíli promluvil.

,,Víš ,to co jsem ti řekl včera. Nelekla se že?" zeptal se.

,,Ne, buď v pohodě," usmála jsem se.

,,Když se směješ, moc ti to sluší," usmál se a zadíval se mi do očí.

Ostatní kluci se od nás vzdálili. Už jsme je ani neviděli.

Usmála jsem se. A po chvíli uhla pohledem. Pořád se na mě díval.

,,Měli by jsme už jít. Kluci nám už utekli," vyrušila jsem ho.

,,To asi jo, ale jen tvá společnost se mi líbí více. Nechceš si jen sendout na lavičku?" usmál se.

,,Dobře, ale aby o nás neměli kluci starost," ušklíbla jsem se.

,,Neboj ti si toho ani nevšimnou," usmál se a posadil se na lavičku kousek od nás.

Došla jsem za ním a taky si sedla.

Byla mezi náma docela velká mezera. Jenže David se pomalu přisouval, až mezi náma byl asi jen centimetr.

Podívali jsme se na sebe. Zase jsem se zadívala do jeho očí a on zase do těch mých.

Naše obličeje se přibližovali.

Pořad čím dál tím víc.

Už se mi nedíval do očí, ale přeměroval svůj pohled na mé rty.

Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem cítila jak dychá.

Zavřela jsem oči a už jsem cítila jeho rty na těch mých.

Políbil mě. Jeho polibek jsem mu obětovala.

Ale hned poté jsem se odtrhla a  uviděla jsem Nečase jak na nás kouká.