Já: Hazz?
Já: Harry..
Já: Prosím, nechoď ke mě domů. Nechci, aby ti otec ublížil..
Já: Tak mi prosím slib, že tam nepůjdeš. Prosím
Harry💘: Pane bože, Louisi! Jsi zpět!
Harry💘: Ani nevíš, jakou mám radost
Harry💘: Oh bože.. Jsi v pořádku? Kde sji?
Harry💘: Prosím, řekni mi to.. Přijedu si pro tebe a všechno bude zase dobré, slibuji..
Já: To bohužel nejde 😞😔
Já: Nechci nikomu přidělávat starosti
Já: Nechci ti být na obtíž
Já: Prostě na mě zapomeň, bude to tak lepší.
Harry💘: Děláš si srandu, že?
Harry💘: Jak bych na tebe sakra mohl zaponenout, když jsi tak úžasný?
Harry💘: Jsi přímo dokonalý Lozisi, cítím to.. Jsi stvořený přímo pro mě.. Tak prosím, nechej toho, nedělej žádné blbosti a pověz mi, kde jsi
Harry💘: PROSÍM
Odepsal, ale já mu to nemohl říct. Nevěřil jsem mu, chtěl jsem, vážně ano, ale po tom, co všechno mi došlo, jsem se všech až moc bál.
Kdo by se nebál po tom, co ho celý život zneužívalo tolik mužů. Nepamatoval jsem si je ani všechny a otec říkal, že je to tak správné.
Byl jsem pro něj jen hračka na hraní, kterou půjčoval i svým kamarádům, ale to už jsem nehodlal nikdy dopustit.
Už jsem ani nevěděl, kolik je to hodin, nebo dní, co jsem pryč, jelikož sezení na záchodě v kabince na benzínce vážně moc neutíkalo.
Bylo to, jako by se zastavil čas a já dokázal myslet jen na to všechno. Všichni ti muži, ty doteky, všechno to sperma a jejich slizké řeči.
Nikdy jsem nechápal, jak to může být povolené, protože to bylo vážně odporné, ale neměl jsem odvahu na to, něco říct.
Pamatuji si, jak jsem jednou utekl od jednoho muže za otcem a plakal mu v náruči, že už nechci. Nemohl jsem, bylo toho na mě moc, ale on mě jen pohladil po hlavě a řekl:
„Musíš to vydržet, protože bůh se dívá. Bůh všechno vidí a pokud nechceš jít tam dolů, uděláš vše, co ti řeknu.”
Poté už mě jen dovedl zpět za staříkem a držel mě po celou dobu toho, co si mě užíval.
Držel mé ruce za zády a nechal ho, aby si mě prostě vzal. Bolest a nekončící strach si vybavuji, jako by se to stalo včera.
Tehdy jsem držel, ale když jsem se rozhodl odporovat, prostě mi dal facku. Jednu, druhou, třetí, čtvrtou, až do té doby, dokud jsem nesvolil.
Jenže, pokud ani to nepomohlo, zašel dál. Mohlo mi být tak deset let, když jsem řekl, že s ním už nechci spát a on mě zmlátil tak moc, že jsem v nemocnici ani nebyl schopný říct, kdo mi to udělal.
Možná to věděli, možná ne, možná se nějaký z doktorů chodil ukájet na mém těle, kdo ví, ale nijak to neřešili.
Otec řekl, že jsem ve škole někomu vnucoval naši víru a skončilo to tím, že jsem dostal přes držku.
Nemohl jsem už dál, všechny ty vzpomínky se mi vracely, jedna za druhou a já byl schopný jen sesunout se k zemi a plakat.
Plakal jsem a plakal, hysterie mě neopouštěla a já začal mlátit a kopat do všeho okolo sebe.
Necítil jsem tu bolest, když má pěst narazila přímo do porcelánové mísy záchodu, prostě jsem pokračoval dál, dokud jsem neměl dost.
Lapal jsem po dechu a snažil se se znovu nadechnout, dokud mi někdo nezaklepal na kabinku.
„Hej? Kámo? Jsi v pohodě?” ozvalo se z druhé strany a já díky tomu popadl dech.
Netušil jsem vůbec kdo to je, nebo co po mě chce, ale očividně se neměl k odchodu, když ani po několika minutách boty z mého dohledu nezmizely.
„Halo?” pokračoval a znovu zaťukal, nejspíš pro jistotu.
„Jo- jo- jasně, je mi fajn.” odpověděl jsem rychle. Celý jsem se třásl, možná zimou, nebo taky bolestí, protože jsem si až tehdy všiml toho, že mé zápěstí je celé od krve.
„Co se děje? Nechceš jít ven? Co takhle na vzduch, nebo si můžeme dát kafe, ale po tom, co jsi tady předvedl, tě tu nechci nechávat samotného.” povzdechl si.
Bylo milé, že se staral, jelikož většina lidí by to prostě ignorovala, vykonala svoji potřebu a odešla, ale on byl jiný.
____________________________________
Tak jo, doufám, že jste všichni pochopili, že jde o pohled z Louisovi strany a že se kapitola líbila :)
Jinak, co si myslíte, kdo se to asi o Louise zajímá? 😏🙄
