Kočka na balkóně

895 57 2
                                    

*Marinette*

Domů jsem přišla chvíli před půlnocí, ovšem s těžkým srdcem. Chápala jsem, že mě Kocour miluje jako Berušku, ale já milovala Adriena. Kocoura jsem měla ráda, byl vtipný, vždycky mě dokázal rozesmát a taky to byl dobrý přítel. Jenže milovat jsem ho nedokázala.

„Jsi v pořádku, Marinette?" vyletěla moje kwami Tikki z kabelky.

„No... Já nevím, Kocour mi dělá starosti. Mám ho ráda, ale je to můj dobrý přítel, nic víc a taky miluju Adriena," povzdechla jsem si a smutně si lehla do postele.

„Opravdu nevím, jak ti poradit. Ty sama bys měla vědět, co ke komu cítíš," řekla Tikki a já ji chápala.

„Já vím, ale teď to nechci řešit. Dobrou noc, Tikki," řekla jsem z posledních sil a pak se propadla do říše snů.

*

„Marinette, vstávej, přijedme pozdě!" slyšela jsem malý otravný hlásek těsně u svého ucha.

„Ještě pět minut, mami," zamumlala jsem, aniž by mi došlo, kdo to mluví. Moje máma to rozhodně nebyla, ale na to jsem přišla až po velkém štípanci do tváře.

„Au," vyjekla jsem a trochu na Tikki zamračila. Tak jen pokrčila svými rameny a já se podívala na mobil. Zbývalo mi pět minut do zvonění. „Tikki, to jsi mě nemohla vzbudit dřív? Takhle přijdu pozdě..." řekla jsem a pak si začala byli věci do školy.

„Trochu si popěš, tímhle tempem to nestihneš," varovala mě Tikki a já se usmála. Měla jsem totiž plán.

„Já to možná nestihnu, ale Beruška ano," řekla jsem a Tikki to pochopila. „Tikki, tečky!" Když jsem se transformovala, vyšla jsem na balkón, odkud jsem se pomocí svého joja dostala do školy.

Zpátky na Marinette jsem se přeměnila za jedním sloupem, v jehož blízkosti nikdo nebyl. Ona vlastně chodba byla prázdná, protože právě ve chvíli, kdy jsem se přeměnila zpátky, zazvonilo na hodinu. Rychle jsem se rozeběhla ke třídě, kde učitelka naštěstí ještě nebyla.

Posadila jsem se vedle mé nejlepší kamarádky Alyi, která se na mě podívala. „Čau kočko, dneska teda moc dobře nevypadáš," poznamenala a já měla chuť ji něčím praštit. Vážně mi to musela připomínat?

„Díky za připomenutí, Alyo," zakoulela jsem očima a rychle si připravila věci.

Učitelka přišla asi dvě minuty po mém příchodu a hned začala něco vykládat. Já ji ovšem skoro nevnímala, protože mě upoutaly blonďaté vlasy přede mnou. Adrien dával pozor, ale já byla úplně mimo. Vím jen, že jsme měli chemii, ale podle Alyi zrovna to, co jsme probírali, nebylo moc důležité. Naštěstí mě ani jednou nevyvolala, takže se to dalo vydržet.

Díky tomu, že jsem mohla celé hodiny hypnotizovat Adriena, škola uběhla docela rychle, i když jsme končili dlouho. Když jsem se vrátila domů, měla jsem toho dost stejně jako včera po porážce padoucha. Tikki na mě poznala, že jsem unavená, tak mě nechala na pár minut vydechnout a vyspat se.

Probudila jsem se potom asi okolo půl sedmé, což bylo právě ve chvíli, kdy mě rodiče zavolali, abych šla dolů na večeři. Ta proběhla celkem v klidu a s mamkou a tátou byla jako vždycky sranda. Milovala jsem tyhle večeře a vážně mě štvalo, když jsem je kvůli záchraně Paříže zmeškala. Bohužel se ale nedalo nic dělat. Naštěstí Lišaj dnes nikoho neposedl akumou, tak jsem si to za ten včerejšek vynahradila.

Když jsem se později vrátila nahoru do pokoje, rozhodla jsem se jít na chvíli na balkón, kde jsem se opřela o zábradlí. Tikki poletovala vedle mě a sledovala se mnou noční Paříž, která byla ve tmě kouzelná. Naprosto magická. Milovala jsem to tu stejně, jako Adriena, i když jsem nevěděla, jestli se to takhle dalo srovnávat.

Adrien byl krásný, milý, chytrý statečný, obětavý, vtipný... A mohla bych básnit do nekonečna, což bych dělala, kdyby mě nevyrušil jeden známý hlas.

*****
Ahoj, tady je další kapitola. Doufám, že se vám líbila a jako vždy budu moc ráda za všechny názory, přečtení a hlasy. 🐞

City nás dvou Where stories live. Discover now