Mr Horan

<1>

Robyn
,,Ne, vážně ne, Rebecco."mluvila jsem se svojí nejlepší kamarádkou do telefonu, která mě právě zve na párty. ,,Ale no tak! Bude sranda!"prosila dál. Snaží se mě přemluvit už deset minut, ale nepodařilo se jí to. A doufám, že nepodaří. ,,Už jsem řekla, že ne. Dál se o tom bavit nehodlám." ,,A co ti jako vadí? Párty miluješ a najednou nejdeš. To ti vadí, že je čtvrtek?" ,,Nejde mi o den, ale spíš o toho člověka, který to pořádá." ,,A co ti vadí na Mattovi?" ,,Řeknu ti to takhle. Všechno. Vadí mi na něm všechno. Vadí mi, že se chová jak idiot, že si myslí, že mu patří celá škola a všechny holky, že si myslí, jak dobrý je ve fotbale, když je kapitán týmu. Prostě mi vadí, že třeba i dýchá! Už to chápeš?! Matthew je idiot a idiotem zůstane! Nesnáším ho."prskla jsem do telefonu.

,,A on ví, že tam nepřijdeš, protože ho nemáš ráda a proto nás pozval. A právě PROTO by si tam měla jít, aby si mu ukázala, že ty jsi lepší jak on."řekla pro změnu zase ona. Výborně, právě se jí mě podařilo přesvědčit. ,,V kolik to začíná?"vydechla jsem a Rebecca začala vřískat, jak mě miluje a že za hodinu je tu pro mě.

Naštvaně jsem vytáhla ze skříně svý nejlepší kousky a začala se nad nimi rozmýšlet, které si vzít. Stejně jsem nakonec zvolila světle modré jeany a bílé tílko s výstřihem. Namalovala jsem se a měla jsem ještě dvacet minut a tak jsem se rozhodla jít Rebecce naproti.

Sešla jsem schody dolů, kde mě zastavila matka. ,,Stůj! Kam jdeš?"zapínala si náušnice. ,,A kam jdeš ty?"zeptala jsem se, když jsem ji viděla v zelených, přiléhavých šatech. ,,Nebuď drzá!" ,,Nejsem."opáčila jsem. ,,Zeptám se tedy znovu. Kam jdeš?"přešla ke mně. ,,Jdu s Beccou ven." ,,Nikam nejdeš. Napiš Rebecce, že dneska nemůžeš." ,,Ale-" ,,Žádné ale! Prostě jsem to řekla. A jdi se převléct do šatů."

Do kuchyně vstoupil otec. ,,Tati, řekni jí, že můžu jít ven."otočila jsem se na něj a nechápavě na něj pohlédla, když jsem na něm viděla to nejdražší sako od Gucci. U něj to není zvláštní, nosí totiž saka každý den a ne zrovna nejlevnější, když je úspěšný podnikatel, ale nechápu, proč si bere zrovna tento, který si bere jen při velké příležitosti.

,,Nikam se nejde. Jdeme na večeři k mému brzo spoluvlastníkovi firmy a vy dvě se s ním musíte seznámit. Sám to navrhl." ,,Nikam nejdu."skřížila jsem si ruce na prsou. ,,Robyn! Okamžitě se jdi převléct a za deset minut v autě!"křikl otec a i s matkou šli ven.

Naštvaně jsem si šla vzít kraťasy a tílko, ale o deset minut později jsem se stejně musela vrátit, že si mám vzít šaty. Tak jsem si vzala černé šaty končící kousek pod zadkem.

,,To snad nemyslíš vážně,Robyn! Vždyť jsou ty šaty hrozně krátký."zhodnotila můj outfit matka. ,,Tak už ji nech, Cindy. Jedeme pozdě a dalším převlékáním by to bylo ještě horší." ,,Ne asi."protočila jsem očima. ,,Stejně nechápu, proč musím jet. Chtěla jsem jít s Beccou ven."nastoupila jsem do auta.

,,Já ti rozumím, Robyn. Jenže si spolu rozumíme, jsme dobří přátelé a tak je velice neslušné, aby neznal mou rodinu. Já již jeho rodinu znám."nastartoval táta auto. ,,Nesnáším, když takhle mluvíš."zamumlala jsem si pro sebe. ,,Co si říkala?"podíval se na mě ve zpětném zrcátku. ,,Že máš pravdu."

Auto jelo dál deset minut Londýnem, než zastavilo. Brána se se zavrzáním otevřela my jsme vjeli dovnitř. Táta zastavil na cestě před domem. Celou cestu jsem měla zabodnutý pohled do svého klína, takže jsem nic neviděla a neorientovala se, kde právě jsme. Zvedla jsem pohled, na mé zorné pole padla velká a luxusně postavená vila.

Zaostřila jsem na osobu postávající u schodů a čelist mi samovolně sjela až snad pod kolena. Tohle je jeho budoucí spoluvlastník?!

Auto zastavilo kousek před ním, otevírá jsem dveře a zvolně vydechla. Mé podpatky klapaly o zem, když jsem opustila auto a pomalým krokem jsem šla k němu a zároveň jsem si ho prohlížela, tak jako on mě.

Vlasy měl hnědé, perfektně vyčesané nahoru, oči modré jako Atlantický oceán. Když se usmál, ukázal řadu rovných, bílých zubů a na sobě měl krásné černé sako, bílou košili, kravatu černé barvy, kalhoty s páskem a černé,lesklé boty. Věci mu padly naprosto dokonale. Ruce měl ležérně zabořené v kapsák od kalhot a kývl na mého otce.

,,Johne."pozdravil tátu a podal si s ním ruku. ,,Paní Robinsonová."políbil mou mámu na hřbet ruky. Kdo tohle ještě dělá v dvacátým prvním století, sakra?! ,,Raději Cindy. Vy jste ten Niall? Manžel o vás stále mluví."usmála se na něj máma. ,,Vážně? Doufám, že vám říká jen to nejlepší, stejně jako o vás mně."usmál se na ní a pohled přesunul na mě. Ikdyž jsem měla podpatky, stejně jsem byla menší.

,,A ty musíš být Robyn."přešel ke mně. ,,Robyn Robinsonová. Jo, moje rodiče jsou fakt praštěný."přiznala jsem. ,,Robyn!"okřikli mě oba rodiče a Niall se zasmál. ,,Jsem Niall Horan, těší mě."políbil mě na tvář.

Konečně první kapitola! :)))) Snad se líbilo, brzo se to rozjede :D Čauky ;)