n u m b

t w e n t y - f o u r

Šel jsem teda pomalu zpátky domů, s ničim, čeho bych se mohl chytit. Vítr mi trochu cuchal vlasy a já v tu chvíli myslel jenom na to, jak moc bych si přál chytit Joaquina za tváře. Vjet mu rukama do tmavejch, nadejchanejch kadeří. Jaký by bylo cejtit jeho čelo na svým, naše nosy se dotýkat.

Jaký by bylo ho líbat.

Představoval jsem si to tak tvrdě, že se to skoro stalo. V mojí hlavě jo. V realitě už to tolik slibný nebylo, protože realita stála pěkně za hovno.

Nechtělo se mi domů. Neměl jsem kam jinam jít, ale domů se mi prostě nechtělo. Takže jsem okolo našeho domu jenom prošel a pokračoval rovně, dál ulicí, ve který jsem bydlel. Cejtil jsem čerstvej a studenej vzduch proudit do plic skrz nosní dutiny, kde příjemně zamrazil. Tu sobotu bylo zataženo. Bylo smutno. Ale nějakým zvláštním způsobem mě zrovna to počasí dělalo šťastnějším.

Už začínalo bejt šero. Šel jsem, aniž bych si to pořádně uvědomil, asi hodinu v kuse jenom rovně. Tyčil se tady kopec, ze kterýho vedl kolmej sráz k moři. Tráva na tom kopci byla hezky zelená a vítr si s ní hrál. Moře divoký, nezpoutaný a naštvaný. Sedl jsem si na okraj toho srázu, nechal se osvěžovat drobnýma kapkama od vln, co se zlomily o skály a bylo mi dobře. Relativně dobře. Napsal jsem domů, aby mě neočekávali a nebáli se o mě, potom si lehl do trávy a nechal všechny moje zadržovaný emoce vyjít na povrch. Potůčky mi tekly od očí po stranách dolů. Moje myšlenky se mě zmocnily a už mi zas tak skvěle nebylo.

Já a Španěl jsme nikdy neměli budoucnost. Nikdy to nebylo oboustranný. Ačkoliv mě bolelo na to myslet, nedokázal jsem sám sobě dál nalhávat, že je to jinak. Miloval jsem ho. Srdcem, hlavou, rukama, nohama, prostě celým tělem, ale musel jsem se posunout dál, jinak bych si jenom ubližoval dokola a dokola v nekonečný spirále. Musel jsem to nechat být. Zabít všechny svoje pocity, který jsem pro něj choval. Vyříznout si ho ze srdce. Možná, že to přesně takhle mělo bejt. Možná Joaquin musel odejít, abych na to přišel.

A teď už jsem to věděl.