Zápisník z jedné zimy [probíhá korekce]

Hádka a dům

„Ten, kdo opravdově miluje, skoro nikdy nepozná, kdy ho ten druhý milovat přestal.“

- François de La Rochefoucauld
_

_________________________________

"

Co ti říkal?" ptala se zvědavě Sandra

"Nic," odsekla jsem a probodávala ho pohledem. On se na mě ovšem ani nepodíval.

"Nejsem blbá, něco ti říct musel," snažila se že mě dostat odpověď. Zvědavost z ní úplně srčela a nespouštěla ze mě oči.

"Nechci o tom mluvit," vyhrkla jsem a odstrčila ji, abych si mohla sednout na židli.

"Fajn," ukřivděně zakřičela a šla si sednout do své lavice.

Nespustila jsem oči z Phillipa a kdykoli jsem na něj pomyslela, nedokázala jsem ho nazvat jinak než Naprostý idiot.

"Hej," uslyšela jsem, jak na mě někdo ze zadu volá. Otráveně jsem se otočila a nechutně se usmála na brýlatou holku se zrzavým mikádem.

"Ano?" ptala jsem se stále s úsměvem. "Co po mě tvá nesnesitelně otravná osoba požaduje?"

"Ty svoje 'lichotky' si nacpi někam!" vyjela na mě Darlie a přisunula si své hranaté brýle blíže k očím. "Ten mobil mám... Ale ne kvůli tobě. Opravdu statečný čin něco způsobit a ani to nevyřeš-"

"Nebudu pomáhat někomu, kdo není schopnej za mnou přijít osobně!" zakřičela jsem. Teď už se na nás dívala celá třída, ale vůbec mi to nevadilo. Moc dobře jsem věděl, že právo je na mé straně. Darlie pochopila, že to nebyl zrovna nejmoudřejší čin a proto chvilku mlčela. Brzy ale nabyla sebevědomí a přistoupila blíž.

"Říct to tobě je to samé jako říct to tvému poskokovi! A o tom skle jsem ti říkala už u toho, co jsi mi ho rozbila ty šmejdko!" zakřičela na mě. Chtěla jsem něco namítnout, ale pak jsem zahlédla, že se na mě usmívá Phillip. Byl to zase ten strašně škodolibý úsměv. Užíval si mě vidět v dalším problému.

"Víš co, hleď si svýho zrzko!" klidně jsme zašeptala. Darlie to lehce zaskočilo, ale i tak se hrdě narovnala a prošla kolem mé lavice. Cestou mi shodila učení z lavice, což mě nijak nepřekvapilo. Zvedla jsem se a šla to zvednout.

"Nějak se ti hromadí holčičko," poznamenal Phillip. "A nikdo ti nepomůže."

"Díky za podporu," zavrčela jsem. "Ale se vší slušností jdi do háje!"

Phillip jen ukřivděně zvedl ruce ve znamení neviny a začal se věnovat svému.

Celý zbytek vyučování to bylo téměř jedno a to samé. Vyhýbání se pohledů Darlie, naopak probodávání pohledem Phillipa a o přestávce se od ani jednoho nenechat rozrušit.

Ihned po zvonění, které ukončovalo můj den ve škole jsem vyběhla na chodbu a utíkala k východu. Vůbec jsem se neohlížela na Sandru - dneska už jsem s ní mluvit nechtěla.

Dost dlouho jsem jen běžela a to že chci zastavit jsem si uvědomila až když jsem zahlédla autobusovou zastávku. Pomalu jsem k ní došla a posadila se na lavičku. Nikdo tam nebyl.

Aktovku jsem si posadila na klín a rozepnula ji. V hromadě učebnic jsem konečně nalezla stránku na které jsem nalezla bydliště Agathy.

"To není zas tak daleko," zkonstatovala jsem a přešla k jízdnímu řádu. Prstem jsem přejížděla po jednotlivých spojích, až jsem konečně narazila na ten, co jsem hledala. A měla jsem štěstí. Autobus měl přijet za tři minuty.

Znovu jsem se usadila na studenou lavičce a prohlížela si stránku. Byla dost pomuchlaná. To jsem zajisté způsobila já, když jsem se snažila od Phillipa dostat stránku.

Pořád jsem to nemohla dostat z hlavy. Dávala jsem si takový pozor, aby se o zápisníku nikdo nedozvěděl a přesto se to všecko pokazilo jedinou nerozmyšlenou reakcí. Mohlo to být všechno tak jednoduché.

Autobus již přijížděl a já stránku rychle nacpala do aktovky a vběhla jsem do něj. V prostoru jsem se posadila na nejblížší volné místo. Opřela jsem se a v hlavě si projížděla svůj plánu rovnou několikrát za sebou.

Zazvoním na dům 10 hned vedle nákupního centra. Buď mi otevře bruneta, nebo blonďák. V prvním případě co nejpřesvědčivěji zopakuji naučenou větu. V případě druhém doufej, že ti uvěří. Hlavně se představ falešným jménem Darlie Brown - ať má problém dyštak ta kráva. Jdi okamžitě do pokoje Agathy a hledej nejprve u stolu - ať to vypadá, že opravdu hledáš sešit. Postupně se přesouvej k teráriu se želvami. Pokus se co nejpotišeji zvednout. Pokud by nešlo, snaž se odstrčit. Vezmi stránku a sešit, co vezmeš z aktovky, poděkuj a odejdi.

Cesta byla dost dlouhá na to, abych si svou trasu zvládla zopakovat hned několikrát. Před sebou se mi zcela zhmotnil pokoj Agathy a já svůj plán úspěšně dokončovala. Najednou jsem se ale místo na plán soustředila na jednu fotku. Byla to fotka Agathy a jejích rodičů. Jak vůbec Agatha vypadala?

"U Nákupního centra" ohlásil známý hlas ženy. Probudila jsem se z tranzu, sbalila si věci a rychle z něj vyběhla. Zhroutila jsem se na lavičku a sledovala, jak autobus odjíždí.

Hned jak odjel jsem zahlédla ten domek. Byl krásně cihlový, ale Pudil ve mně zvláštní pocit stísněnosti. I tak jsem se zvedla a vykročila k němu.

Zahrada byla dost neopečovávaná. Břáčťan na plotě nekontrolovaně rostl a zahrada částečně zasypaná sněhem byla spíše tmavá od uvadlých rostlin než světlá od čistého sněhu. Okna jakoby někdo zevnitř poškrábal a dveře se téměř rozpadaly. Co ještě doplňovalo tmavou atmosféru byl na zdi nalepený růžový papír s nápisem: Vrať se k nám Aghy

Začala jsme dost váhat, jestli na zvonek mám zazvonit. Rodina bude nejspíše ještě stále zdrcená z odchodu dcery a mě vyženou okamžitě. I tak jsem to musela zkusit. Jediné co jsem chtěla byly ty stránky a musela jsem je nějak získat.

Vystoupala jsem schody ke dveřím a natáhla ruku, abych zazvonila na zvonek.

"Já to prostě nezvládnu!" zakňučela jsem a sešla schody.

Mířila jsme k železné brance, když mi zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy a podívala se na displej. Volala má matka. Zase chtěla vědět kde jsem. Už několikrát mi vyhrožovala, že mě ze školy bude vyzvedávat autem, pokud nebudu chodit včas domů. Bála jsem se čím dál tím víc, že to opravdu udělá.

Otočila jsem se zpět na dveře. Mám jedinou a nejspíše i poslední šanci, pomyslela jsem si a strčila telefon zpět do kapsy. Vykročila jsem ke dveřím. Vystoupala jsem schody a zazvonila na zvonek.