stars at midnight | martinus gunnarsen

14. Kapitola // "Překvapení"

Už jsou to skoro dva měsíce co se Martinus vrátil zpátky domů a já mám dobré zprávy - můj zdravotní stav se nečekaně zlepšuje. Výsledky už jsou jakž takž v pořádku, což znamená jediné - budu moct jít domů!
Zatím to teda bude se zvýšenou opatrností, žádné sporty, dlouhé vycházky, výlety, nesmím zvedat těžké věci, nesmím se moc namáhat. Což je sice docela na nic, ale alespoň budu doma a nebudu trčet v téhle díře mezi čtyřmi bílými stěnami. Dikybohu, že můj pokoj doma je vymalován na fialovo.

Co se týče Martinuse, tak si každý den voláme i píšeme. Na Skypu denně strávíme 1 - 3 hodiny, podle toho, kolik má Martinus času nebo co je za den.
Jednou jsme si dokonce volali celou noc. Nad ránem jsme oba usnuli a ten hovor jsme ani nevypli, takže dohromady to bylo 16 hodin. Byl to náš rekord a myslím, že už to ani nepřekonáme.
Tak moc bych ho chtěla vidět. Cítit jeho rty na mých, nechat se hřát v jeho teplých objetích, mazlit se s ním celou noc. Ale nejde to, Teda... Zatím to nejde. Martinus mi slíbil, že pokud mě pustí domů, bude se snažit za mnou často jezdit a trávit se mnou čas. Samozřejmě že jsem souhlasila a tak někde uvnitř duše doufám, že Martinus přijede už teď a zůstane se mnou alespoň na dva dny.

První týden od doby co odjel jsem proplakala. Nedokázala jsem se smířit s tou dálkou, nenáviděla jsem ty kilometry víc než cokoliv a kohokoliv. Avšak nic mi to nepřineslo a tak za pár dní žal vystřídala znovunavrácená radost ze života.

Nevím ani jak to udělal, ale udělal můj život lepším. Víc se teď usmívám, protože vím že na planetě existuje někdo, kdo by za můj úsměv dal všechno. A ten někdo je Martinus. Neustále mi připomíná, jak jsem krásná, hodná a spoustu dalších věcí... Já si sice nemyslím, že jsem ani jedno z toho, ale budiž. Ať si myslí co chce.

,, Máš všechno? " zeptala se máma nadšeně a já jenom přikývla.
,, ach, holčičko," objala mne.
,,konečně budeme doma jako rodina, v plném počtu. Jsme s tatínkem taaaaak šťastní, ani nevíš jak" usmála jsem se a chtěla jsem mluvit, ale tatínek nás přerušil.
,, Tak co, jdeme děvčata? " mrkl na nás a my jsme přikývly. Máma podepsala reverz a mohli jsme jít. Nasedli jsme do auta a vydali se směr domů.

Cesta ubíhala nezvykle pomalu. Stromy se vlekly podél silnice a počasí se měnilo snad každým metrem. Když jsme přijeli před dům, pršelo a vypadalo to, že bude bouřka. Ale to nebylo jediné, před domem mě totiž čekalo malé překvapení. A nejen jedno...