Dobrou noc.

Ta slova

Ta slova. Dvě jednoduchá slova, která přesto mají sílu změnit.

Miluju tě!

Slastná pro naše uši od toho, od koho je chceme slyšet. Bolí od toho, komu nechceme ublížit.

Já, já tě miluju...

Těmito slovy by se nemělo plýtvat. Ne. Na to jsou ta slova moc vážná. Mají až moc velkou moc. Tak proč je přesto kolem rozhazují, jako by to bylo obyčejné 'Máš hlad?'

Kam jdeš?

Jako menší si možná neuvědomujeme váhu těchto slov a vyhazujeme je kolem sebe.

Neodcházej, prosím...

Když dospějeme, uvědomíme si jejich váhu. Umíme použít Mít rád. Víme, koho máme rádi, víme, koho rádi nemáme.

Neopouštěj mě.

Já těmi slovy už taky nebudu plýtvat. Už ne, už toho bylo dost.

Prosím.

Nevěděla jsem, jakou mají váhu. Teď už to vím.

Proč?

Malé zčervenání, trapné ticho, trapná pauza. A pak ta slova, která navždy změní myšlení a život obecně. 'Neber to špatně, ale...'

Změnila jsem se kvůli tobě.

A tak jediné, co mi zbyde, jsem já. Moje myšlenky, můj osobní palác mysli. Moje temné myšlenky v mé rozbité hlavě.

Vidíš to? Cítíš to? Vidíš mě?

Nevím, jak dlouho ještě ty myšlenky dokáži držet zpět. Jak dlouho to ještě přežiji. Jak dlouho ještě vydržím týrání mé vlastní hlavy.

Kde jsi?

Odešel's. Ani ses neohlédl. Pousmál ses a zmizel's.

Co mi zbylo?

A nechal si mě tam stát. Byla mi zima. A ta zima se začala rozprostírat i uvnitř. Moje srdce chladlo.

Jsem sama.

Mé tělo začala obalovat studená vrstva, studené ruce temnoty mne znovu pohltily a šeptaly znovu a znovu ta slova.

Nikdo mě nemá rád.

Víš, nechtěla jsem. Já opravdu nechtěla. Nic jiného mi ale nezbylo. Všechno zmizelo s tvým odmítnutím.

Jsem nikdo.

A tak jsem se stala nikým. Zresetovala svůj život.

Kap. Kap. Kap.

Veděl jsi, že krev je modrá, dokud se nedostane do styku s kyslíkem? Až potom získá tu teplou rudou barvu.

Kap. Kap.

Tak uklidňující.

Kap.

Dobrou noc.

Dobrou noc.