19. den

19 4 0
                                    

 „Pane bože... kde to jsme?" zeptala jsem se Severuse. Vypadal, že ví naprosto co má dělat. Seděl v klidu v tureckým sedu, zatímco já jsem měla co dělat, abych nevypustila jídlo... který jsem ani neměla. Dech se mi nezlepšoval. Severus se zasmál a podíval se kolem. Přitáhl koberec blíž a ten zastavil.

„Podívej kde jsi Liv..." Ukázal na prostor. „Posaď se. Pojď," pobídl mě a usmíval se víc. Udělala jsem to a málem spadla... z toho koberce. Dívala jsem se kolem. Všude byl písek, ale v dáli se pyšnil velký zámek. Obří sídlo s desítkami věžiček a věží. „Vítej v Agrabah!" Roztáhl ruce od sebe, ale já se ho nepouštěla. Měla jsem na sobě i podobné oblečení, které se hodilo k tomuhle světu.

„Jak víš, kde jsme?" zeptala jsem se ho překvapeně. Koberec se rozplul pomalu směrem k zámku, abychom mohli proletět kolem něj.

„Četl jsem Aladdina snad milionkrát," odpověděl mi. „Agrabah je hlavní město Agry myslím... a vládne v něm Sultán. Má jedinou dceru... Jasmínu. A pak věrného, ale neloajálního sluhu... Jafara..." Bral to jako výklad a já to na něm měla nejradši. Koukala jsem kolem sebe.

„To znamená, že mám tradiční oděv sultánovy dcery?" zeptala jsem se ho znovu. Severus mi položil ruce na ramena a sjel mi po nich.

„Ano to to přesně znamená. A já bych měl být podle tohohle zloděj Aladdin." Zasměje se nad tím potom mě do ucha. Opřu se o něj víc a koukám na tu krásnou zemi.

„Je tu navíc teplo. A velký. Ne jako před tím. Ach jo... Agrabah je vážně nádherný." Vydechnu nad tím víc. Koberec pomalu pluje oblohou a ukazuje nám další a další věci, které nás ještě můžou překvapit. „Ten písek... nikdy jsem neviděla tolik písku," nadšeně skoro vypísknu. Podívám se na něj bokem a usměju se znovu. I Severus se tváří nadšeně jako kdyby na tohle čekal.

„Tolik jsem toho neprožil nikdy v životě. Nejlepší vánoční dobrodružství za celou dobu dobrodružstvích!" zavýskal nadšeně. Zasmála jsem se taky. „Ale tvůj brácha to nemusí tak přehánět."

„Jen tě pochválil Seve. Vážně. Tohle byla pochvala... od něj to sice vypadá hloupě, ale na druhou stranu. Nejspíš jsi se mu dostal pod kůži, když už chodíš s jeho sestrou." Pokrčila jsem nad tím rameny trochu. Severus se nad tím zasmál znovu.

„Asi by mohl pochopit, že jsme spolu něco prožili... ale víš, že se tam budeme muset vrátit jo?" Podíval se na mě. S výdechem jsem kývla hlavou.

„Já vím, že ano. Neodpustí nám to. Nevím ani jak jsme dlouho pryč... prostě... nechci tam a zároveň musím. Je to takový... zvláštní všechno," povzdechla jsem si nad tím, že budeme muset do jeho světa znovu. „Ale zase si říkám... budeme tam spolu co by mohlo být horší?!"

„Třeba sníh..." Ukázal dopředu. Vypískla jsem strachy, když nás zasypala hora sněhu. Koberec nás vyklopil na sněhu a zmizel.

„V tomhle oblečení... do zimy ideál!" Zatřásla jsem se mrazem.

Kolem nás se dostalo moc sněhu. Zapadla jsem na jednom místě dokonce po pás. Asi mi zmrzlo všechno co jsem měla i neměla.

„Liv... musíme jít," pobídl mě a natáhl ke mně ruku... což jsem přijala, ale jak jsem ruku natáhla... ponořila jsem se do sněhu víc a propadla se jím... pryč. Jenže to co jsem viděla, když jsem dopadla do sněhu skoro až z nebe... mi vzalo dech na dalších pár let dopředu. Koukali na mě James a Lily... a já na ně... a pak i na Severuse... a všichni jsme měli pořádnou ránu! Aspoň co jsem viděla já bylo dost zábavný než aby to byla pravda...

Vánoce u PobertůKde žijí příběhy. Začni objevovat