Hadí krev ✔

75. Nenecháme se umlčet

Obezřetně jsem se rozhlédla po liduprázdné chodbě, pokud jsem tedy nepočítala členy armády, většinu s plechovou nádobou naplněnou barvou či zednickým štětcem, jimiž jsme popisovali zdi.

V černých kalhotách a roláku jsem se cítila pohodlně, stejně jako všichni ostatní. Díky našemu vzhledu jsme se cítili jako skuteční zločinci, dva pruhy barvy pod každým okem jako kdyby nahrazovaly lupičskou korunu.

Vlasy jsem si stáhla do pevného culíku a se štětcem v ruce jsem se otočila na Terryho Boota, stojícího u rohu chodby, jíž se chystali znesvětit. ,,Můžeme začít?"

Terry odhodlaně přikývl. ,,Můžeme," oznámil i ostatním a tak jsem neváhala a stejně jako moji přátelé jsem natočila štětec do barvy a hladově se vrhla na starodávnou kamennou zeď hradu.

,,My to počmáráme tady," rozhodl Neville, kývnutím na mě, Ginny, Seamuse a Lenku. Následně pověřil zbylé, aby se roztáhli po celé chodbě ve třetím patře a nešetřili barvou, speciálně začarovanou tak, aby nešla dolů pomocí žádného čistícího kouzla.

Měla jsem před sebou obraz znaku armády, skládající se z písmene D, jež protínala čára vedoucí z průseku písmene A, otočila jsem se na zbytek chodby, kterou zdobily našimi vzkazy ostatní.

Brumbálova armáda stále hledá nové členy, hlásal Nevillův rudý nápis.

Ginny naopak vykreslila na zeď rudý blesk, vedle něhož se vyjímala výzva: Věřme v našeho Vyvoleného.

Na zdi však trůnila troufalá kresba lorda Voldemorta oběšeného na provaze, jež se pohupoval mezi prsty osobě, kterou jsem poznala pouze díky brýlím a bitvě uprostřed čela. Věříme, to bylo malým písmem a postižené napsáno ihned vedle.

,,Něco mi říká, že takhle by jsme dopadli mi všichni, kdyby nás chytili," uchechtla jsem se vedle Seamuse, který byl tvůrce obrazu značící ten masakr.

Byla jsem si vědoma, že až se ráno obyvatelé hradu probudí, jejich reakce budou jedna od druhé odlišné. Jedno ovšem bylo jisté, můj otec bude zuřit.

Náhle se z rohu vynořila vyděšená Levandule Brownová, která v ruce mávala kýblem barvy tak mocně, až se na stěnách i podlaze objevovali šmouhy připomínající krvavé šrámy. ,,Parkinsonová nás viděla, zapomněli jsme na její hlídku, jde za Carrowem."

,,Doprdele," ulevila jsem si a oznámila novinu ostatním; byl čas zmizet.

Rozeběhli jsme se chodbami bradavického hradu a jediným mávnutím hůlky nechávaly zhasnout stále hořící pochodně, aby nás temnota obalila a uschovala pod svým pláštěm.

Zarachotilo to, když Denis Creevey uklouzl a povalil rytířské brnění na zem. ,,Honem, vstávej" podepřel ho jeho starší bratr, když v tom se tomu rozezněl šílený smích.

,,Hrajeme na schovávanou?" zavolal do tmy Amycus, stojící na konci chodby s hůlkou, jež vydávala slabé světlo a osvětlovala jeho široký úsměv.

,,Merline," zašeptala Ginny a začala se divoce rozhlížet po možných únikových cestách. 

Snažila jsem se ve tmě rozpoznat, kde jsme se nacházeli a představit si v mysli Pobertův plánek, v němž byli vyobrazeny všechny tajné zkratky, jimiž jsem vždy s dvojčaty unikala spravedlnosti. ,,Tudy," rozkázala jsem a zabočila prudce doleva.

Vedla jsem své přátele ke slepé uličce, v níž byl do zdi připevněn jeden jediný svícen podložen zlatem. Uchopila jsem ho za zlaté hrdlo a veškerou svou sílu vložila do toho, abych s ním otočila a otevřela tak tajný vstup k točitému schodisti. ,,Honem, nahoru!" sykla jsem po všech přítomných, zatímco se Carrowův smích přibližoval s veselým klapotem jeho bot.

,,Toho chlapa by měli zavřít do blázince," utrousil bez dechu Dean, kterého jsem v té tmě vůbec neviděla a tak jsem vyděšeně vypískla.

Seamus protočil očima a postrčil svého nejlepšího kamaráda ke schodišti. ,,Obyčejně je to sranda, ale teď pohni svým černým zadkem!"

Jen co se naše mnohočlenná skupinka celá ztratila na strmém schodišti, chodba se před šíleným profesorem uzavřela.

,,Kam tahle cesta vlastně vede?" zamračil se přede mnou Neville, který uvízl za neobyčejně klidnou Lenkou. Ta dívka mě nepřestávala udivovat, jako kdyby právě neunikla kletbě. Tušila jsem ale, že trpí uvnitř sama sebe přívalem všemožných emocí.

,,Vystoupáme až do sedmého patra, teď nebudeme v bezpečí nikde jinde, než v Komnatě nejvyšší potřeby," rozhodla jsem.

Všichni jsme byli neuvěřitelně vyčerpání, jak z útěku před šíleným profesorem, tak z několika set schodů, které nám ještě chybělo zdolat, když se konečně ozval malý Denis Creevey. ,,Teď mě tak napadlo, když jsem se praštil do hlavy o to brnění, nebude ze mě stejný blázen, jakým je Carrow, že ne?" optal se zděšeně.

Všichni jsme se tiše zasmáli, aby naše veselý neproniklo skrze kamenné stěny. ,,Nemyslím si, že by někdo mohl být více na hlavu než on," podotkla jsem.

,,To jsi neviděla Lockharta," uchechtl se škodolibě Seamus, zatímco vzpomínal na svůj druhý ročník, ,,sice se nevyžíval v mučení ale byl to naprostý šílenec jak před, tak po ztrátě paměti."

Překvapilo mě to, proto jsem lehce povytáhla levé obočí. ,,Co dělal?"

,,Neustále rozdával své podpisy a americké úsměvy, miloval sám sebe a myslel si, že ho všichni obdivujeme," protočila očima jeho druhá polovina, Dean.

Snažila jsem si takového muže představit celou cestu do nejvyššího poschodí, ale i když jsem o bývalém profesorovi slyšela, nedokázala jsem to. Náhle jsme všichni stanuli před prázdnou zdí a přáli si vstoupit do našeho jediného bezpečného útočiště.

Když jsme vstoupili, málem jsem sebou sekla, doslova. Komnata nejvyšší potřeby už nebyla pouhým cvičištěm, její stěny se rozšířily a celým svým vzhledem připomínala vnitřek luxusně zařízeného stromového domku, nebo lodní kajuty. Pestrobarevná závěsná lůžka visela všude, že stropu i z balkonu, který se táhl po obvodu tmavým dřevem obložených stěn bez jediného okna. Stěny byly pokryty zářivými gobelíny, na nichž jsem uviděla zlatého nebelvírského lva na purpurovém pozadí, černého mrzimorského jezevce na žlutém pozadí, bronzového havraspárského orla na modrém pozadí a stříbrného jedovatého hada na typicky zmijozelsky zeleném pozadí. 

,,Jako kdyby Bradavice chtěly, abychom se vzepřeli," pousmála jsem se nad výjevem. Ačkoliv jsem byla jediným zástupcem své koleje, který by se k odboji dobrovolně přidal, bylo mi jasné, že se to brzy změní.

Komnata nejvyšší potřeby byla důkazem toho, co společně dokážeme vytvořit: kolektiv, který se obětuje proto, aby pomohl ostatním přežít.

Protože věříme.

~

Af, já tuhle skupinu přátel miluju, i když jsem se o většině z nich moc nezmiňovala, pořád žijí a jsou součástí toho všeho⚡

-Jamiee