Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Doktorka Paigeová byla docela milá paní, výškově mohla Thomasovi sahat tak po nos a to ani on nepatřil mezi ty nejvyšší. Narezlé blond vlasy měla stažené do drdolu tak, že jí to napínalo i kůži a vyhlazovalo vrásky, proto vypadala mnohem mladší, než na kolik ji z dálky tipoval. Ovšem kruhy pod očima jí zase několik let přidávaly, tak se nemohl splést o moc.
Za tu dobu, co tu pracoval, se s ní zatím nesetkal. Ano, vypadala povědomě, znal dokonce i to jméno, ale nemohl říct, že by na sebe někdy narazili.
„Bude v dobrých rukou, Tome," uklidňovala ho Tereza, když se oba staří přátelé postavili do rohu, aby doktorku s pacientem nerušili.
„To netvrdím. Ale máme práci. A pokud chceš, aby se výsledku dožil, musíme se k ní co nejdřív vrátit," pokračovala podobně mile jako předtím.
Thomas se kousl do rtu a odvrátil pohled od těla, co k nim leželo nejblíže bosými chodidly. Věděl, že kdyby se díval na to, jak si ho doktorka prohlíží, neovládl by se a musel by u nich stát, aby mu náhodou neublížila.
„Máš pravdu," zašeptal tak tiše, jak se odvážil, „Aris už se tam musí nudit. Půjdeme mu pomoct."
Tereza ho objala kolem ramen a párkrát mu poklepala na paži, načež ruku stáhla zpátky k sobě a vyšla ven napřed. Její havraní vlasy, i tentokrát rozpuštěné, ale krásně upravené a voňavé, za ní zavlály jako vlajka při krátkém poryvu větru. Na moment provoněly prostor kolem ní příjemnou vanilkovou vůní.
Nenechal se dlouho pobízet. Věnoval doktorce v bílém plášti poslední prosebný pohled a otočil se na patě. S přivřenýma očima se přinutil do kroku. Stále bojoval se strachem, že by tohle mohlo být poslední místo, kde Newta uvidí. Proto si ho snažil vybavit alespoň doma – tam, kam patří, mezi své záhonky.
Vyšel ven za ní a zavřel za sebou dveře. Teprve až když ho od jeho blonďatého přítele dělil studený kov, mohl zvednout bradu do normální výšky. A až tehdy si všiml, že měl tváře vlhké a v očích ho štípaly první zárodky slz.
Dívka se na něj povzbudivě usmála a vzala ho za ruku. Thomas nejprve chtěl ucuknout, ale nakonec nechal jejich dlaně spojené. Byl to hmotný důkaz toho, že tu byla s ním. A že stála na jeho straně.
S tichým „díky" si hřbetem druhé ruky utřel alespoň oči a koutky rtů, kde se pár kapek stačilo usadit. Dvakrát popotáhl hlen zpátky do nosu, ale ihned nato se zašklebil, protože část z něj se dostala do úst. Takhle trpce v jeho životě ještě nic nechutnalo.
Cestu do laboratoře ani nevnímal. Nic ho nedokázalo rozptýlit natolik, aby odvrátil pohled od dokonale hladkých bílých stěn a stínů na nich, které se s nimi pohybovaly zároveň. Cítil tíhu na každém dalším kroku, ale ačkoli se to snažil ignorovat, dosáhl jen toho, že na stíny civěl tupěji než předtím.
