Well that's funny [CZ] ft. Mitchie

t w o

Pamatuji si, jak mi máma říkávala, že stěhování má své výhody. Vím, že to bylo jen proto, aby mě utěšila, když jsem byla nešťastná z toho, že budu muset dát sbohem přátelům, které jsem znala celý život, škole, na které už byli na mě a mé neohrabané vystupování zvyklí, i kavárně, kterou jsem tak ráda navštěvovala. Říkala, že je to šance na nový začátek a mně došlo, že můžu být, kým jen chci.

Hodně rychle jsem si ale uvědomila, že ta trapná Trixie, která se ve mně ukrývá, by se nenechala jen tak zatlačit do ústraní, takže nový začátek v mém případě jednoznačně neznamenal, že se můžu změnit. Pro mě to znamenalo jen tolik, že budu muset čekat, dokud si další kopa lidí zvykne na mé červenání se, zakopávání o vlastní nohy, koktání, když jsem nervózní, a zpocené dlaně. Co jsem ale nečekala bylo, že ten takzvaný nový začátek bude až takhle strašný – a k tomu všemu se připsalo sezení po škole, historicky mé první, jelikož na mé staré střední jsem byla tak trochu vzorná studentka.

Proto, když zazvonilo a profesor Harrington se vydal z učebny pryč, okamžitě jsem nacpala sešit s propiskou do tašky, prudce ji zdvihla ze země a vystartovala k zadní lavici za Zaynem, konfrontovat ho – při tom prudkém pohybu mi ale z otevřené tašky sešit vypadl, jelikož jsem ho tam dala jen tak ledabyle a protože jsem si toho nestihla všimnout, má noha stoupla právě tam, kde sešit dopadl a tak jsem namísto svého plánovaného dramatického pochodování k lavici mého nevlastního bratra, uklouzla na jeho hladké obálce a natáhla se na zemi jako poleno. Před zraky všech mých nových spolužáků. Respektive „natáhla“ je asi až příliš honosný výraz pro můj pád, to bych nemohla spadnout rovnou na zadek, což jen přidalo mému potupení.

Co následovalo po tom, bylo celkem jasné. Třídou se rozezvučel hurónský smích, jehož epicentrem se stala zrovna Zaynova lavice. Dost jasně jsem si uvědomovala, že pokud to tak půjde dál, nikdo se mě tu nenaučí brát vážně a to ani ten kluk, se kterým od teď budu trávit každý všední den v jednom domě, včetně všech víkendů, narozenin a svátků, či Vánoc. A pokud jsem měla soudit už na základě první hodiny, byla jsem si jistá, že si mě všichni mí spolužáci už navždycky zapsali jako tu nemotornou a pozdě chodící trapnou holku. Což byl úplný opak toho, o co jsem se původně pokoušela.

Na co já se vůbec snažím.

„Pomůžu ti,“ zaslechla jsem přímo nad sebou jeden z nejchraplavějších a zároveň nejvřelejších hlasů, co jsem do téhle chvíle měla možnost zaslechnout. Hned na to se mě něčí ruce pokusily vytáhnout zpátky na nohy, když mě pevně sevřely kolem pasu, a jako by to nebyla vůbec žádná námaha, vyzvedly mě do vzduchu a já se tak mohla znovu postavit na svá chodidla. Jakmile jsem na všechno zase koukala ze své normální výšky, automaticky jsem si oprášila bolavý zadek, načež jsem pozvedla tvář, abych si mohla prohlédnout svého zachránce a zároveň i pravděpodobně jedinou osobu, která se mi momentálně hlasitě neřehtala přes celou třídu.

Harry, kluk s dobrou muškou, jež na mě momentálně starostlivě shlížel. Když se ujistil, že jsem v rámci možností v pořádku, sehnul se pro můj sešit, který celý tohle divadlo způsobil a popadl mě za jedno zápěstí.

„Pomáhat nováčkovi bude s tebou těžší, než jsem si původně myslel,“ promluvil znovu, když mě táhl pryč z učebny. Byla jsem mu vděčná, protože to otravný pochechtávání se mi nepříjemně zabodávalo do uší a nevypadalo to, že by Zayn v nejbližší době plánoval přestat.

„Nemusíš mi přeci vůbec pomáhat,“ odpověděla jsem mu trochu nepříjemnějším hlasem, než jsem původně měla v plánu, když mi došel význam jeho slov. Uznávám, že jsem pravděpodobně musela vypadat dost tragicky, ale o ničí charitu jsem se neprosila.