Like in a dream | M&M |Marcus Gunnarsen

33 ❤️🎉

Asi po pěti minutách co si tu babička s Annou povídaly jsem uslyšela dupot po schodech.

Uviděla jsem holčičku v růžových šatech a rohem jednorožce. Různě se vlnila a pohybovala, tančila. „Natáčíš to Martinusi? " zasmála se a udělala jednu otočku. Počkat...

Rychlostí blesku  jsem se zvedla ze židle a vyjeveně koukala na přicházející osoby. Babička s Annou si přestali povídat jak se lekly mého prudkého pohybu.

„Babi Marcus už....." zasekl se když mě spatřil a mobil který držel v ruce mu málem upadl. Emma se zastavila a začala to pozorovat....

„Anab-" řekl... Když v tom spoza rohu vyšel... Marcus... S pohledem upřeným do země nevnímajíc okolí.

„M-Marcusi... " dostala jsem ze sebe. Zvedl pohled a uviděl mě. Jakoby tomu nevěřil...

Já už ale neváhala a rozběhla jsem se k němu. Přiběhla jsem a hrozně pevně ho objala... Málem to neustál ale nakonec to vyrovnal.

Pevně mě objal  na zpět a začal se se mnou točit tak že jsem po chvíli měla nohy ve vzduchu. Mě už začali téct slzy.

„Andílku. " promluvil ten nejkrásnější hlas pod sluncem.

„Macu!" teď už jsem ale brečela pořádně... Popotáhla jsem a zabořila hlavu do Marcusovo hrudi..... To zní tak dokonale.... Nasála jsem jeho vůni a myslela jsem, že se asi roztopím. Ještě že mě tak pevně držel protože jinak bych už dávno ležela na zemi.

Trochu se ode mě odtáhl ale jen tak, aby mi viděl do tváře. Podíval se mi do očí a položil své ruce na mé tváře. Palcemi mi utřel slzy které mi po nich ztékaly. Znovu mě objal a ještě jednou se se mnou zatočil.

„Bože můj! " vydechl a pustil mě. Já se tomu jen zasmála a čekala co bude dál.

„Vždyť... Co tu děláš?! Máš být v Oslu! Nebo ne?! U Babičky?! Pane bože!" šokovaně si rukou projel vlasy a znovu mě běžel obejmout.

„Marcusi! Klídek ano? Všechno se to vysvětlí. " zasmála jsem se.

„Jo jo jo.... " řekl a začal chodit po chodbě sem a tam. Asi se snažil pochopit. A já si zatím uvědomila že jsem ještě neobjala Tinuse.

Otočil a jsem se na něj a on už tam stál s otevřenou náručí. Přišla jsem k němu a vyloženě do ní spadla.

„Rád tě vidím Beth" usmál se.

Já jen zesílila své obětí a poté ho z něj osvobodila. Otočila jsem se znovu zpět a to už ke mě běžela Emma.

Vyskočila mi do náruče a já ji chytla. Pevně jsem ji zmáčkla a ona mi to oplatila.

„Konečně tě vidím princezno! " ona se jen zářivě usmála a znovu mě objala. „Nevím jak to děláš... Ale už teď tě mám ráda!!!" vykřikla a všichni tady jsme se zasmáli.

„A já nevím jak se vy čtyři znáte děti, ale pojďte jíst než to vychladne! A povíte mi u toho úplně všechno! "

Nechápu to... Právě se mi splnil druhý sen za dva týdny...
                               ∆∆∆

„Tak! " řekla Anna když odnesla špinavé nádobí. „A teď si sedneme... A já chci vědět úplně všechno! "

Já se na sebe s Marcusem podívala a pobídla ho, aby začal.

„No tak.... Poznali jsme se tak, že já chtěl napsat... No ale to je fuk.. Prostě jedný holce ze školy. Jenže jsem si špatně opsal číslo a napsal Anabeth. Potom jsme si nějak začali psát a.... To trvalo až do teď. "

„Stejně to nechápu... A babi! Proč si mi neřekla že kluky a Emmu znáš?!"

„A proč si mi neřekla že mluvíš  o Gunnarsenech?! Víš kolik je v Norsku Marcusů s dvojčetem a mladší sestrou?! " na to jsme se na ni všichni podezíravě podívali...

„Fajn, je to moje chyba. " řekla babička a všichni jsme se začali smát.

                              ∆∆∆

Takhle jsme si tu povídali už asi třičtvrtě hodiny, a je to fakt sranda. Dokonce to ještě ani Emmu ne přestalo bavit! A kluci? Ti jsou ještě tak stokrát víc super než jsem si kdy myslela!

„A co nějakej ten chlap, Hanno? " zeptala se Anne.

Babička posmutněla... A já s ní...

„No... Vždyť to znáš, nic. Od té doby co... No, ty víš... Už na to ani nemám čas myslet..." jenže to už na mě bylo moc...

Dala jsem si ruku před pusu a snažila se zadržet vzlyk... Slzy už mi tekly proudem... Opět.

„Om-louvám se..." řekla jsem a vyletěl od stolu... Chci být o samotě..

Vyšla jsem na tu chodbu a měla v plánu jít dál... Slyšela jsem za sebou kroky.. Ale šla jsem dál. Jenže jsem furt myslela na dědu...

Abych vám upřesnila o co jde.... O dědu. Dědeček umřel před šesti lety. Měli jsme... Nehodu. I v těch devíti letech jsem měla s dědou přímo úžasný vztah... Jenže.. Opustil nas...

A zase je to tady, kolabování.... Prostě jsem opět z ničeho nic spadla na zem.

Marcus :

Šel jsem za ní, došel jsem za roh a viděl ji, znovu zkolabovala.

Rozeběhl jsem se k ní a jen tak tak ji chitil než se stihla bouchnout hlavou o zeď.

Vzal jsem ji do náruče a zase pocítil to teplo, které cítím vždy když je v mé blízkosti. Nicméně jsem šel směr jídelna, ale nemusel jsem tam protože už mi šli všichni na proti.

„Anabeth! " vykřikla Hanna. „Co se stalo?" doběhla ke mně Emma.

„Asi znovu zkolabovala... Vezmu ji do postele... Třeba se prospí. "

„Tak víš kde je pokoj pro ni že..." řekla babi.

„Na to ani nesmysly! Beru ji k sobě. " už jsem se jen otočil a kráčel po schodech do horního patra s Beth v náručí.

Došel jsem do pokoje mě a Martinuse který tu u babičky máme.

Opatrně jsem ji položil na postel když se zrovna ptobouzela...

„Marcusi" řekla a koukala na mě svými ubrečenými očky...

„Všechno bude dobré ano? Jen lež, vyspi se. " řekl jsem.

„Ale já nepotřebuji..."

„Dobře tak... Můžeš mi třeba... Už vysvětlit proč kolabuješ? "polkl jsem.

„Tak... Proč ne." pokrčila rameny a já se usmál.

„Je tu ten děda... Když jsme v mých devíti letech jeli s mým o dva roky starším bratrancem od babičky a dědy... Děda nás vezl domů. Prostě jsme jeli ale najednou se za zatáčkou vyřítilo auto v protisměru... Děda už nestihl ztrhnout volant a nabourali jsme. Byla to vážná nehoda... Žádných pár škrábanců. Děda zemřel... Bratranec měl zlomenou nohu a já z toho vyvázla nejlépe... Víceméně bez zranění jen s tím mým kolabováním... Žádný doktor to vlastně nedokáže vysvětlit... Je to prostě jen nějaký potraumatický... Něco... Prostě pokaždé když si vzpomenu na nehezké vzpomínky... Zkolabuju. Už od devíti... Pokaždé... " Ukápla ji slza.

„Páni, to jsem nečekal..." na to jen kývla..

„Víš co? Vážně asi teď bude nejlepší když si trochu zdřímnu..." usoudila po chvíli.

„Hezky se vyspi." pohladil jsem ji po vláskách.

Na nic nečekala, jen si lehla a přikryla se dekou. Po chvilce usnula.

Woow! Další kapitola venku xd Se divím že jsem to stihla tak rychle no, nicméně chtěla jsem vám říct že teď budu vydávat spíš na téhle knížce. Na WAISS si zase nechám nějaký čas na promyšlení a potom se k tomu vrátím ❤️ Takže tak no, moje pauza už tedy bude jen u WAISS 💋 Doufám že vám to nějak moc nevadí... Bye 👋🏻💙

                            Ann 💟