Uvidět bez očí (Snarry Czech)✔ DOKONČENO

18 - S pravdou ven?

Myslel, že se přeslechl. V té samé chvíli, kdy ho uslyšel vypustit své jméno z úst, strnul. Srdce se mu rozběhlo zběsilým tempem a na moment zapomněl, jak se dýchá. Musel se přeslechnout. Tobias je přece tak podobné Severusovi, že ho musel šálit sluch. Nebylo přece možné, aby mladík tak dlouho předstíral, že neví, koho má v domě. Nebo byl skutečně tak dobrý? Ale proč mu to neřekl hned?

Odstrčil nůž, ruce se mu rozklepaly tak, že by si s ním uřízl prsty, kdyby pokračoval v krájení. Několikrát nasucho polkl, než se odhodlal k jednoduché otázce. „Co jsi to říkal?" zeptal se chraptivě.

„Že už té dračí blány bude dost, můžeš mi ji podat," odpověděl a zamyšleně pozoroval výraz v Severusově obličeji. Vypadal, jako kdyby zahlédl mrtvolu. Natáhl se k němu, aby si převzal přísadu a překvapeně zamrkal, když ho chytil za zápěstí. „Děje se něco?"

„To předtím," řekl se skrytou hrozbou v hlase, která Harryho donutila polknout.

„Že ti chci koupit hůlku?" navrhl zmateně. Co se to, pro Merlina, stalo?

„Oslovil jsi mě Severusi." Zesílil stisk na zápěstí. „Chci vysvětlení."

Harry se zarazil. Srdce se mu rozbušilo tak, že ozvěnu cítil až v uších. Krve by se v něm nedořezal. Několikrát otevřel ústa, aby promluvil, ale nedokázal vydat ani hlásku. Tohle totálně podělal. Ale kdy ho oslovil? Vůbec si to neuvědomoval! Zhluboka se nadechl. „Špatně jsi slyšel. Proč bych –"

„Nelži," zavrčel a volnou ruku zaťal v pěst. „Možná jsem slepý, ale uši mi slouží dobře. Mluv!"

„Ne," zašeptal, prudce se mu vytrhl a utekl z laboratoře pryč, mávaje hůlkou, aby zastavil procesy varu v kotlících.

Jako v transu se zastavil na chodbě, přemýšleje, že by mohl prostě vypadnout z domu. Uniknout od toho rozlitého kotlíku, neřešit následky. Ale co by si pomohl? Stejně by se tomu nevyhnul, jen by to zbytečně oddálil a déle by se stresoval otázkami začínajícími na co kdyby. Měl chuť si nafackovat. Proč si nedal pozor na pusu? Co když teď Severus odejde? Tak trochu doufal, že by neodešel, ale ta možnost tu stále byla. A on nechtěl, aby odešel.

Pomalu se rozešel do obýváku, kde připravil láhev skotské a dvě sklenice, předpokládaje, že by se alkohol mohl hodit jim oběma. Severus přišel jen o chvíli později, tvář chladnou a vytesanou jak z mramoru. Harry se pod tím výrazem schoulil na sedačce, třesoucími se prsty si přisunul skleničku ke rtům a napil se na kuráž, ale tentokrát mu zlatavá tekutina nepřinesla uvolnění, nýbrž hořkla v ústech. Druhou sklenici se zamumláním odlevitoval k Severusovi.

„Jak dlouho už to víš?" zeptal se lektvarista dutým hlasem a ani nevnímal chuť nápoje, co jej zaštípal v hrdle.

Byl zmatený a nervózní, pociťoval i silnou obavu. Netušil, co si teď má o mladíkovi myslet. Pokud věděl jeho totožnost, proč se neodtajnil i on sám? Proč mu to neřekl? Napadaly ho jen děsivé scénáře o tom, že musel být jedním ze Smrtijedů nebo jejich dětí. Avšak do toho mu nezapadalo jeho chování. Kdyby byl skutečně někým, kdo k němu pociťuje nepřátelství, proč by byl tak milý? Vnímal to jako zradu a jen horko těžko se držel, aby udržel nicneříkající výraz obličeje.

„Od prvního dne," doznal tiše. „Co jsi tady," upřesnil a zavřel oči, aby se na něj nemusel dívat. Napřed uvažoval, že by mu řekl, že to ví pouze pár dní, ale nemělo to smysl. Zbytečně by se do toho zamotal. Bylo jednodušší přiznat barvu a zodpovědět všechny otázky, ačkoliv se toho děsil.

„Od prvního dne," zopakoval ohromeně a zkřivil tvář v nesouhlasu. „Proč jsi to neřekl?"

„Copak to není jasné?" zahučel a zvrátil hlavu do čalounění za sebou.