Valentýnský trest

Desátého

Uklidňovala se, že zbývá tak málo, no - relativně málo. Ještě několik dnů, několik polibků a několik chlapců a je to za ní. Odbude si tuhle trapnou záležitost i trest. Během těch několika dní se jí převrátil život naruby. Do toho trestu si jí nikdo nevšímal, ale teď? Vědí o ní všichni!

A není to vůbec hezká a příjemná popularita.

"Jsi v pořádku?" ozvalo se za ní. Seděla venku před hradem a dívala se na Zapovězený les. Nemusela se otáčet, ten hlas by poznala všude, ale překvapilo ji to. Váhala, zda má uvěřit vlastním uším.

"Nejsem." přiznala mu. Nevěděla proč, ale neměla tendenci lhát. Jemu ne. I když by nejspíš měla vzhledem k tomu, že to byl jejich nepřítel. Cítila, jak se posadil vedle ní. "Děkuju, že ses mě tak nějak zastal v hodině." pokračovala.

"Nemohl jsem ty kecy už vydržet." odpověděl. "Jak dlouho ještě?"

"Lidé z toho žijí a pasou se. I když to skončí, pořád se o tom bude mluvit. Počítám, že dlouho."

"Ne. Kolik ještě hodláš líbat kluků?" položil tu otázku a v ní jako by se něco přelomilo - na dvakrát. Nejraději by se rozkřičela na celý svět.

"Ještě pět."

"Nechci, abys to dělala. Přestaň s tím." konstatoval. Nezeptal se, proč to vlastně dělá, jen prozradil, že to nechce. Vzalo ji to dech. Vzalo ji to myšlenky. Vzalo jí to všechno. Všechno, co ji ještě zbylo.

"Ještě chvíli a skončí to."

"Ne. Už to nedělej. Prosím." zaslechla tu prosbu a kdyby už neseděla, nohy by ji vypověděly službu. Našla jeho oči, které tak dobře znala, ve kterých se toužila tolikrát utopit. Milovala je. Milovala jeho.

"Musím. Je to trest." prozradila a nechala ho za sebou.

"Vysvětli mi to!" křiknul za ní, ale už byla daleko, aby s ním na tu dálku vedla jakýkoliv rozhovor. Ani ho vést nechtěla. Stejnak mu řekla víc než měla. Víc než vědí její nejlepší přátelé. Nemohla to vysvětlit. Ještě nepřišel ten správný čas. Ještě ne.

Vracela se do školy stejnou cestou, kterou z ní odešla. Dneska jí čekal chlapec z Mrzimoru. Ten atraktivní Zachariáš Smith. Měla takové mrazení, nejspíš tušení, že tohle nebude tak lehké.

Našla ho kousek od kutlochu pana Filche, který obýval společně s paní Norrisovou, jak nějaký prvákům vypráví zážitky z posledního zápasu ve Famfrpálu, který komentoval.

"... a pak ten potlouk nabral směr a rychlost, no umíte si to představit, když v tom se do jeho cesty dostal..."

"Můžu s tebou mluvit?" zeptala se ho, aniž by čekala, že cokoliv z jeho vyprávění o sportu dopoví.

"Sice jsem tu právě něco vykládal, ale odpustím ti to. Copak, Grangerová, dneska jsem ten vyvolený já?" ušklíbnul se jak mazaná kočka. Byl sice hezký, ale pitomec. Úšklebek mu vrátila, leč byl trochu otrávený.

Netoužila to protahovat. Prodrala se tím malým davem, který hltal každé jeho zatracené slovo, natáhla se k němu a políbila ho. Pokusil se tu chvíli protáhnout, prohloubit polibek a dokonce inkasovat víc než jeden, ale to skončilo v okamžiku, kdy od něj byla odtržena něčí cizí sílou. Jedinou výhodu to mělo, a to, že to nemusela udělat sama, aby se ho zbavila.

Podívala se za tím, co ji odmrštilo na několik metrů od Zachariáše. Lenka Láskorádová?

"Lenko?"

"Jsi blbá kráva, Grangerová!" zaútočila.

"Cože?"

"To musíš opravdu líbat kde koho?! Je ti jedno, že ten někdo může někoho mít anebo naopak, že o toho někoho může mít někdo zájem? Co to tu předvádíš za zvrácenosti?!" křičela. Rozpačitě se Hermiona podívala po tom publiku kolem. Zírali na ni a střídavě na rozzuřenou Lenku. Lenku Láskorádovou nikdy tahle nezažila. Byla mírumilovná. A evidentně zamilovaná do Zacha.

Dalšího člověka zničila? Díky, profesore Snape! Co to z ní jen udělal?

"Omlouvám se." zašeptala Hermiona a koukala rychle zmizet. Štípaly jí v očích slzy.

"Omluva to nespraví. Koukni se kolem sebe, co jsi všechno způsobila. Na nikom ti nezáleží."

Už nečekala na nic. Utíkala pryč. Nejraději by z téhle školy odešla úplně, ale tahle škola, studium - to je to, co jí naplňuje. Nemůže se Bradavic vzdát. Ustojí to. Musí.

Zlomená, ale podaří se.

Vždyť toho nezbývá zase tolik. Možná si udělá pár nepřátel, ale již brzo to skončí.

Ještě zbývají čtyři.