Nechutný zvuk budíku mě vzbudil o půl sedmé. Včera jsem si ho tak nastavila, protože se chci ještě vysprchovat, ale nechce se mi vůbec vstávat. Nakonec jsem s nechutí ale vstala.
Pomalu jsem se šourala ke koupelně. Pustila jsem na sebe vlažnou vodu, aby mě probudila. Nechala jsem na sebe padat kapky vody. Představovala jsem si, že chtějí ze mě smyt všechen stres a nervozitu. Cítila jsem se bezvadně.
Když jsem vylezla, obmotala jsem si okolo sebe ručník a šla jsem si do pokoje pro věci. V pokoji jsem měla ještě zatažené závěsy, takže tam byla tma, ale mně to nevadilo, protože jsem věděla, kudy mám jít.
Šla jsem ke svému šuplíku, když v tom jsem uslyšela, jak se někdo směje. Celá jsem ztuhla. Neměla jsem ani ponětí, kdo to je. Byla jsem docela vyděšená.
„Přeji dobré ráno." řekl smějící se Agramon.
„Bože mě z tebe málem kleplo!" nadávala jsem mu.
Stále jsem slyšela jen, jak se směje. Byla jsem opřená o skříňku a rozdýchávala jsem to. Hned po té mě oslepilo světlo, které rozsvítil. Rukou jsem si stínila, abych alespoň něco viděla. Ale pak mi došlo, že tady stojím jen tak v ručníku.
„Do prdele!" rychle jsem si jednou rukou potáhla ručník a druhou jsem hledala v šuplíku věci.
„Promiň. Nevěděl jsem, že budeš jen v ručníku." Jeho křivý úsměv mluvil za všechno. Jenom jsem se na něj zamračila a hned jak jsem našla, to co jsem hledala, jsem zmizela v koupelně.
Když jsem vyšla, uviděla jsem ho, jak sedí na mé posteli. A ano měl stále ten debilní úšklebek. Protočila jsem očima a šla jsem si rozčesat vlasy.
„Můžeš mi prosím tě říct, proč si tady tak brzo?" podívala jsem se na něho v zrcadle.
„Chtěl jsem tě vzbudit, abys nezaspala, ale byla si rychlejší." Jen jsem se na něho zamračila a zase se věnovala svým vlasům.
„Co vlastně teď budeme dělat?"
„Uvidíš." řekl mi. Ano děkuji, hodně jsem se toho dozvěděla.
Šli jsme směrem k výtahu. Jeli jsme až do devátého patra. Když jsme vystoupili, Agramon mě vedl k modrým dveřím.
„Toto je moje soukromá tělocvična." Když otevřel dveře, nestačila jsem se divit. Bylo toho tady tolik.
Když jsem se podívala doprava, viděla jsem různé stroje na posilování. Přímo přede mnou byly další dveře a za nimi byla střelnice a terče. Nalevo byly vystaveny různé zbraně. Byli tam nože, bouchačky, nunčaky, hvězdice a spoustu dalších totálně úžasných věciček.
Nevěděla jsem, kam se podívat dřív.
„Líbí se ti tady?"
„Jestli se mi tady líbí?! Je to tu boží!" byla jsem úplně nadšená.
„To jsem rád. Klidně se můžeš chodit." řekl s úsměvem.
