LIMITED

LIMITED 4

LIMITED 4

Dnes to je poprvé, co jdu do školy dobrovolně, nebo vlastně podruhé? No to je jedno. Ani nevím důvod, možná, že on je jediný, kdo se se mnou baví. A ani nevím, jak moc mu poděkovat.

Každopádně, nápad večeře od mamky, nemyslím, si že to je nejlepší, ale on souhlasil, jen se bojím a musím nějak varovat rodiče, aby nic neřekly, byla bych totálně v prdeli. Mám pocit, kdyby se to dozvěděl, nebavil by se se mnou. Nebo se bojím zbytečně? No radši to zjišťovat nebudu.

„Dobré ráno.“ Pronesu do kuchyně, když vidím, jak mamka dělá svačinu a táta pije kafe.

„Ahoj.“ Odpoví mi.

„Tady máš svačinu a za deset minut odjíždíme.“ Řekne mi mamka.

„Mami, já pojedu autobusem.“

„Já tě můžu odvést autem.“

„Ale já chci jet s Harrym!“

„No jak chceš, tak ahoj.“ Vezmu si od ní svačinu a jdu se obout.

***

„Ahoj.“ Zavolám na Harryho, kouká se do mobilu a zase stojí u branky.

„Ahoj.“ Řekne už normálním tónem, když stojím u něj.

„Mám špatnou zprávu.“ Najednou z něj vypadne.

„Co se děje?“

„Dnes odpoledne nemám čas.“

„To nevadí, nějak se zabavím, vždyť jsem to tak dělala doposud.“ Trošku mě to zklamalo, ale je přece jasné, že nemá čas jenom na mě.

Když vidí, že mě hned úsměv zmizel z tváře, dá mi jeho ruku přes rameno a pokračujeme v cestě na autobus.

„Vážně mě to mrzí.“

„Vždyť já to chápu, nemůžeš se bavit jen se mnou, já.“

„No to jo, ale včera to vypadalo, že na dnešek jsme si něco domluvili, i když vlastně ne, tak se omlouvám.“

„Je to v pohodě, Harry!“

„Fakt?“ Asi ho to opravdu mrzí.

„Jo, v pohodě, někdy jindy.“

„Dobře. Škoda, že dnes už budeš mít tvoje spolužáky ve škole, nemůžeš být u nás.“

„Ani do jedné třídy se mi nechce, i když bych měla jít k vám, zase bych skončila na chodbě, ostatně možná jako skončím i u nás ve třídě.“

„Proč?“

„Prostě, nenávidím je, ubližují mi, všechno dělají jen tím nejhorším pro mě. Hrozně mě to ubíjí a ubližuje mi to. Neví co se mnou je, jak normálně vypadám, jak se chovám, ale budou se ke mně chovat tak hnusně pořád.“

„Můžu někomu z učitelů říct, ať s nimi promluví.“

„Ne, akorát by se na mě ještě víc zaměřili a vysmáli se mi do obličeje.“

„Kelly, ale tohle není normální.“

„Pro ně bohužel jo. Já to nějak přežiju.“ Proč jsem do té školy vlastně chtěla dnes jít? Nezvládnu to.

„Dobře, teď to nebudeme řešit, ale musíš to nějak vyřešit. Pomůžu ti jo?“

„Děkuju.“

Už se blížíme k zastávce, zase tam jsou ty pipiny, lépe řečeno, trapky. Ano, už vidím, jak si před ně stoupnu a zase budou pomlouvat, super.