Vzpomínám na jedinou chvíli,chvíli bezstarostnosti a skutečného štěstíAch, je to tak dávno, vzpomínámVzpomínám na tebe, tati
Víš, táto, nikdo pro mne tolik neznamenalOdpusť mi to, prosím, nemůžuZtrácím sílu, vše na čem mi záleželoJestli někdy záleželo, víš?
Možná tehdy, když jsem byla maličkáKdy život mi přišel fajnKdy jsem měla tebe, mámu i sestryA mohli si říkat rodina
Co mám dnes, tati?Roztroušené dětství na tisíce kousků,krvavé vzpomínky a bolest,před kterou jste mě měli chránit?Odpustíš mi to, tati?Odpustíš mi, kým jsem se stala?Odpustíš mi?Počkáš na mě, abych tě mohla obejmout?
YOU ARE READING
Samota
PoetryMoc nevím co k tomu říct, pár básniček, které jsem psala v období těžkých depek, kdo někdy zažil, myslím, že pochopí. Kdyby někoho napadly názvy, napište. :)
