Smoke [cz]

7.

V určité fázi mi došlo, že je to pravda.
My všichni neustále umíráme.
Hodiny tikají, minuty ubíhají.
A jak my využíváme svůj čas?
Sedíme v domku ve stromě a kouříme.
A děláme si dobře.
Nebo spíš já tobě. Mně dobře nebylo nikdy.
Já jsem se prostě jen dusila.
Ne.
To tys mě dusil.

A proto se nediv, že se mi rozbušilo srdce, když jsem uviděla ty modré oči, přestože jsem si celý život myslela, že modré oči jsou chladné.
Zahlédla jsem v nich něhu.
Měla jsem za to, že něha se skrývá v hnědých očích.
Jenže tvoje oči byly prostě jen hnědé.
A žádná něha v nich neexistovala.

Modré oči toho kluka nebyly jako led.
Jejich modř se vyznačovala spíše barvami moře.
Jejich odstín se měnil, stejně jako se mění v mořích a oceánech.
A uprostřed, kolem zorničky, měl žlutý kruh.
Jeho oči na mne působily jako záchranný ostrov, uprostřed širého oceánu.

Proto se prosím nediv, že když jsem ucítila závan života, chytila jsem se ho pevně oběma rukama.
Potřebovala jsem život.
Potřebovala jsem vnést trochu života, do svého života.
A on byl ten život.
On udělal můj život živým.