Uprchlice aneb Princezna proti své vůli

18.

Neřekl mi kam jedeme, ale přišlo mi to jako věčnost. Být vedle něj natisklá v malinkém kočáře s tím, že já se upřeně koukala ven ačkoliv jsem absolutně něvěděla kudy jedeme nebo co jsme zrovna minuly. Jak bych se také mohla soustředit na cestu kolem, když on na mě celou dobu zíral a jak jsme seděli blízko u sebe, tak jsem na svém krku cítila i jeho teplý dech. Tak kdo by byl v takové situaci klidný?! Kdo? Sakra co se to semnou děje! Proč tak vyšiluji vždyť mi může být celí Ricardo ukradený! Přece ho nesnáším! Nenávidím, unesl mě! Pravda já utekla jako první, ale chtěla jsem domů za matkou, chtěla jsem se vrátit jenže mě nepustil. Chudák matka až teď mi dochází co musí prožívat. Je v tom velkém hradě docela sama jen kvůli mě. Manžel jí opustil na věcnost a dcera která odmítala korunu utekla. Jsem příšerná. Aniž bych to nějak ovládla z očí se mi spustili slzi. Trhavě jsem dýchala a obličej mi padl do dlaní. Ihned se kolem mých ramen obmotali teplé dlaně.

"Sofie? Co se stalo? Proč pláčeš?,, zeptal se mile. Snažila jsem se uklidnit svůj dech abych mohla mluvit, ale nešlo to.

"Jsem.....jsem příšerná.....příšerná dcera!,, vykřikla jsem a proudy slz tekly ještě více.

"Ale co to povídáš. Nejsi příšerná dcera, svou matku miluješ,, řekl mi opět něžně. Opatrně mi dlaní přejel přes záda chytl mě za druhé rameno a ještě pomaleji přesunul mé tělo na svou hruď. Ano, v hlavě se mi ozval poplach ať se od něj ihned odtáhnu, ale neřešila jsem to.

"Kvůli mě je teď matka osamnělá a sama. Jen proto že jsem nechtěla být královnou. Nenáviděla jsem ten titul. Nechtěla jsem být královského rodu. Chtěla jsem si jen zkusit žít jako obyčejní lidé. Jenže se to celé zvrtlo.,, dopověděla jsem. Během mého mluvení jeho jemné hlazení ustalo.

"Ty jsi odmítala korunu?,, podivil se asi nechápal proč.

"Štvalo mě to! Jak mě všichni obskakovali a všechno za mě dělali. Chtěla jsem zůstat kvůli matce a jak na tom byla blbě. Jenže ta správa o tom že si tě mám vzít mě dorazila a to byla poslední kapka. Možná kdyby otec nezemřel tak bych to zjistila až u oltáře, že se vdávám. Brát by se měli lidi z lásky. Ne z rozumu. Představa že jsem si měla vzít člověka kterého neznám a nemiluji.....,, odmlčela jsem se. Myslím že ví kam tím mířím. Už jsem byla v klidu. Teklo mi pár slz ze smutku, ale už jsem se netřásla a normálně dýchala.

"A teď? Jaké city ke mě chováš teď?,, ach sakra, co mu mám na tohle říct? Pravda snaží se. Není to takový idiot jako jsem si o něm myslela. Vlastně ho začínám mít ráda. Už jsem se nadechovala, že odpovím ale zachránil mě kočí. Otevřel na mé straně dveře a oznámil nám že jsme dorazili na místo. Vykroutila jsem se z jeho sevření a vystřelila ven z kočáru. Zachvilku jsem se zastavila a vzhlédla. Nademnou se tyčil malí ale krásný hrádek byla jsem udivena do doby než se mi kolem boků obmotali opět ty teplé dlaně a na břiše se spojili a přimáčkli mě na jeho pevnou a teplou hruď. Sklonil se k mému uchu a pravil.

"Vzhledem k tomu, že jsi mi neodpověděla a utekla čekám kladnou odpověď,, zavřela jsem oči a naklonila hlavu na stranu abych unikla tomu teplému dechu. Zachvilku jsem na svém krku cítila špičku jeho nosu jak mě lechtá po hebké kůži. Pak už to nebyla jen špička nosu, ale jeho rty. Začal u ramene jemnými polibky a pokračoval až k mému uchu kde mi skousl ušní lalůček. Do teď jsem se statečně držela a kousala se do rtu abych nevydala jediný sten, ale teď nevydržela jsem. Mé zuby povolili ret a z mého hrdla se ozval sten který nepřeslechl ani Kočí.
"Ach bože. Ty mě tolik týráš. Miluji tě Sofie. Vím řekla jsi mi, že nevím co je láska. Já to ale vím.,, měl zrychlený dech jakoby právě uběhl dlouhou vzdálenost. "Pojď ukážu ti jak to tu vypadá,, s přemáhaním pustil mé boky a chytl mě za ruku a vedl do hrádku. Bylo to tam útulné a krásné jen tady byl jeden malí háček.

"Víš,, začal zdrázavě "vždycky jsem si myslel, že sem budu jezdit se svou manželkou na odpočinkové dny od dětí a vlády proto tu je jen jedna ložnice. Jistě je zde více komnat, ale nejsou vybaveny.,, zastavila jsem se a nebyla schopna slova. To je vtip, že. Jo děla si legraci. Znovu jsem se na něj podívala a jeho obličej byl vážný. A sakra to není legrace.

"To jakože. Budeme spát v jedné posteli?,, zeptala jsem se a pořád doufala že se začne smát s tím že to byla legrace. Nezačal. Ještě mě dorazil.

"Ano budeme spát v jedné posteli, ale jen pár nocí. Až se vezmem budem spát v jedné posteli po zbytek života,, řekl to tak klidně. Zato mě tahle věta rozhodila.

"Vezmem?! Před chvílí jsem ti řekla, že kvůli tobě jsem utekla od truchlící matky a ty pořád mluvíš o svatbě!,, křičela jsem na něj jak smyslů zbavená uprostřed té jedné jediné ložnice. "A víš co! Začala jsem na tebe měnit názor jenže ty jsi pořád stejný idiot! Nenávidím tě!!,, zakřičela jsem na něj a myslela to v tu chvíli smrtelně vážně. Jenže on mě zase převezl. Prudce si mě k sobě přitáhl a dravě mě políbil. Nejdřív jsem do jeho hrudi zarývala nehty a snažila se ho odstrčit, ale pak jsem se tomu poddala obmotala ruce kolem jeho krku a spolupracovala. Za chvíli se odemě odtrhl a řekl.

"Od nenávisti k lásce je jen krůček,, a odešel. Já absolutně zmatená si sedla na postel a snažila se zpracovat co právě řekl.