Feelicity |bez pokračování

KAPITOLA 1.

„No jasně, že jsi prošel! Tvůj úder byl úžasný!" rozplývala se hnědovláska nad nějakým úderem, či co. Tolik štěstí... možná bych se i usmála, kdyby i s tím klukem neblokovala vchod do třídy.

„Ehm no..." no tak ten kluk si tu pozornost vyloženě užívá... no nic, asi budu muset tu jejich krásnou rozmluvu přerušit.

„Můžu projít?" zeptala jsem se mírně otráveným hlasem. Dívka se na mě překvapeně otočila, ale její výraz se změnil na vyděšený. Snažila jsem se to nevnímat.

„J- jasně. P- pro- promiň." Zakoktala se a rychle uhnula na stranu. To samé i zelenovlasec a třetí kluk, kterého jsem si před tím nevšimla. Doufala jsem, že minimálně tady na UA budou studenti chápavější. Vyděšené cuknutí mě ale přesvědčilo, že tady to jiné nebude.

Raději jsem kolem nich rychle prošla a rozhlédla se po třídě. Ve třídě byli tři volné místa. Dvě vzadu a jedno za dost děsivým blonďákem. Po pravdě, nikdy jsem si nemyslela, že nějakého děsivého blonďáka uvidím, takže volba byla jasná.

Teď si jen vybrat jestli sedět v rohu, nebo vedle červeno-bílo vlasého týpka. Zaujalo mě, že jako jeden z mála se na mě nedíval. Možná mu nevadilo to, jak vypadám... nebo ho to prostě nezajímalo. Obě z voleb jsou dobré znamení, tak proč si vedle něj nesednout?

Zamířila jsem směrem vyvoleného místa. Bohužel mi neuniklo cuknutí obou blonďáků, sedící na začátku řad. Věděla jsem, že to bude takové, ale to neznamenalo, že mě to nemrzelo. Vždyť to je jen pár jizev...

Ráno jsem dokonce přemýšlela, že je pokusím svou vizáž vylepšit, ale už tak jsem musela vstávat kolem páté hodiny, abych se stihla navléknout do uniformy, hodit si do kapsy nějaký suchar, popadnout baťoh a pospíchat na vlak. A stejně tak jsem málem přišla pozdě.

Sundala jsem si batoh a položila ho vedle lavice. Poté jsem se konečně zřítila na židli. Bylo sice ještě ráno, ale ranní vstávání a celkový stres posledních dnů se na mě docela podepsal. Ale mohlo to být horší. Mohla jsem například zmeškat vlak.

„Jděte někam jinam, pokud si chcete hrát na přátele. " z přemýšlení mě vytrhl jakýsi hlas. Ve dveřích stála pochybně vypadající existence v... žlutém spacáku?

„Tohle je hrdinská akademie. A..." možná to byl nějaký šílený učitel... všimla jsem si, že má stejně jako já kruhy pod očima. Celkově vypadal jako by se právě probudil. A dokonce tak i zněl. Usmála jsem se sama pro sebe. Když se pro-hrdinou může stát on, tak možná i já...

„Je to sice trochu nenadálé, ale oblečte si tohle a jděte ven." V ruce držel jakýsi červeno-modro-bílí dres. Kde to vezmu? A- kdy se vykulil z toho spacáku? To jsem byla doopravdy tak dlouho mimo?

Ale důležitější – jak to myslel nenadálé? Snad nebudeme hned první den cvičit své quirky?

Převlékání se neobešlo bez zvídavých, až vyděšených pohledů. Jako vždycky. Pomalu jsem ztrácela i tu relativně dobrou náladu. Nikdo se nepokusil se se mnou bavit. Všichni na mě jen vrhali letmé pohledy a našli si skříňku co nejdál ode mě. Tedy až na jednu růžovovlasou dívku, na kterou asi nevyšla skříňka na druhém konci místnosti, takže si musela vybrat tu vedle mě.

Když jsme se všichni shromáždili venku, vyplnili se mé nejhorší obavy. Sbírka tělesných testů, nebo jak jsem je už od základky nazývala já, sbírka mučících metod. Nikdy jsem nebyla silná, a ani můj Quirk není něco fyzického. Jediné v čem jsem byla z pohledu fyzických testů dobrá, byl běh. Po pravdě mi je vždycky dost blbé to před někým říkat, nebo ukazovat, protože mám vždycky pocit, že si musí myslet, že pořád před něčím utíkám... teda ne, že by to nebyla pravda. Bohužel...