3 kapitáni a jedna láska

4. kapitola

Ráno jsem se probudila v 6 hodin. Každý den jsem se takhle brzo budila. Dneska to však bylo jiné, byla jsem nevyspalá a pořád jsem viděla ty jeho tmavé oči. Říkala jsem si:Proč ? Proč je pořád před sebou vidím? Proč mě jeho pohled pronásleduje?( nevím proč, ale tahle ta část mi připomíná Viktorku z Babičky, Ach, Šťastná to žena...)
Ležela jsem na posteli. Nejraději bych tam snad zůstala celý den, ale rozhodla jsem se, že to takhle nenechám. ,,Ty jeho oči mě jistě přestanou pronásledovat, až odpluje pryč," řekla jsem si v duchu.
Po včerejším večeru jsem doufala, že flotila Východoindické společnosti odpluje co nejdřív. Nedivte se mi, pronásledují mě sparrowovi oči a navíc Kýbl, ó Bože, jak já ho nesnáším...
Když už  jsem se rozhodla, že vstanu, šla jsem se převléct. Anj služku jsem nevolala , aby mi pomohla do šatů. Narozdíl od všech šlechticů jsem byla velmi samostatná. Dokázala jsem se sama obléct, zvládla bych i něci uvařit. Ptáte se asi proč?
Tak dobře: Moje dětství bylo jiné než všech ostatních dívek, hlavně šlechtičen. Můj bratr byl o 5 let starší. Pravda byla ta, že z mého narození nebyl vůbec nadšený. On chtěl bratra, tak se rozhodl, že si ze mě toho bratra udělá. Naučil mě jezdit na koni, ale jinak, než bylo zvykem v této době na ženu. Po té, co jsem se naučila jezdit na koni jako žena, naučil mě, jak jezdit na koni jako muž. Musela jsem si však sehnat pánské šaty...Když jsem se naučila jezdit na koni celkově-na damském a pánském sedle, ale také bez sedla-bratr mě začal učit šermovat. V tu dobu nám umřela matka. Bylo to pro nás velmi těžké období. To mě nutilo, abych si vztek na něčem vybila a brzo jsem začala porážet bratra na plné čáře.
Pořád jsem ale toužila v srdci po svobodě a tak jsem začala krotit divoké koně. To mi mohlo být tak 8. Dohromady s tímto úkolem jsem se začala i dost vzdělávat. Hodně jsem četla. Bavilo mě to. Můj bratr byl rád, jaká jsem, protože jsem mu nahrazovala bratra, ale záoveň jsem byla jeho sestra. Po té, co jsem přečetla celou knihovnu, to bylo tak do 2 a půl roku, jsem začala, když jsem měla volno, pomáhat v kuchyni, tím jsem se naučila vařit. Dost jsem jim tam pomáhala a bylo to vidět. Vrchní kuchař mě za to naučil hrát na housle, na které  hraju velmi ráda.

Každé ráno nebo večer jsme jeli s bratrem si dát závod. Byl to pocit svobody, obzvlášť po tom, co jesm ve 12 a půl zkrotila Elána. Za půl roku se však vše změnilo. Ale to už jsem vám vyprávěla.
Byla jsem oblečená a přemýšlela jsem, co dneska podniknu. ,,Kéž by tady byl bratr," povzdechla jsem si. S ním jsem se i jako malá prala. Prostě jsem se od mala chovala jako kluk a holka v jednom. Ale teď je to všechno pryč. ,,Musím dospět" říkala jsem si. Zastavila jsem se u zrcadla a chvilku jsem se na sebe koukala. Hnědé vlasy jsem měla sčesané tak, že vypadaly jako rozbouřené moře. V tu chvíli mi někdo zaklepal na dveře:,,Vstupte," řekla jsem. Byla to služka a překvapeně se na mě dívala.,,Omlouvám se , princezno,  ale on už vám někdo pomohl se obléci a učesat?" řekla s překvapeným pohledem na mě. Já jsem se přátelsky usmála,,Ten někdo jsem byla já." Služka na mě překvapeně koukala, ale pak už nic neříkala a jen uznale přikývla.,, Ještě něco?" zeptala jsem se ji.,,Pan guvernér Swann vás  očekává v sále," pronesla a zavřela za sebou dveře. Podívala jsem se znovu do zrcadla.,,Musím dospět, musím dospět, musím dos...Ne, já nemusím. Já nic nemusím" ušklíbla jsem se na sebe do zrcadla.
Otočila jsem se a otevřela dveře od své komnaty. Když jsem je i zavřela,  vydala jsem se k sálu. Moje chůze působila vznešeně,  ale nebyla vznešená. Byla taková obyčejná...
Otevřela jsem dveře od sálu a tam byl nejen starý guvernér,  ale i Hector, bohužel i kýbl a , a Jack.
Ahojda. Tady vaše Jackei.
Tak co, jak se vám knížka líbí? Já doufám, že jo. Baví mě psát.
Tak se mějte, vaše Jackei.