I don't know my name[FF, Poberti]

11.

tedy do doby než jsem na chodbě střetla Reguluse Blacka...
Nevěděla jsem co mám dělat, poslední co mi řekl, když jsme se naposledy viděli bylo 'uvidíme se ve Zmijozelu', ale já jsem se dostala do Havraspáru, místo toho abych se dostala do koleje rodiny Rockwoodů, tudíž Zmijozelu. Nevěděla jsem jaká byla jeho reakce, zda se se mnou ještě chce vůbec bavit, či už by si o mě ani boty neotřel.

Byla jsem nerozhodná, a tak jsem radši sklonila hlavu a přidala jsem do kroku.

„Beth?" Usmála jsem se a spadl mi kámen ze srdce, nebude se zlobit, on ne. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat, v rukou měl stejně jako já učebnice, nejspíše měl v úmyslu se ještě učit v knihovně. Regulus se vydal směrem ke mě a pousmál se.

„Jaké byli tvé první dny školy?"

„Vlastně první den," opravila jsem ho. „A bylo to náročné, začátek roku a už takových úkolů, člověk by si myslel, že nás nemají rady."

Regulus přikívl: „To si piš."
„A jak to že první den? To jsi zapomněla že škola začíná prvního září, nebo si byla tak zklamaná z Havraspáru?" Zašklebil se.

„Náhodou jsem měla lehký otřes mozku a zlomenou nohu. Pomfreyová mě pustila teprve včera."

Regulus se zaškaredil a začal se vyptávat, nevěděla jsem však jestli jsme si natolik blízcí, abych mu mohla říct o úplňkové noci, kdy mě jeden z Pobertů, do kterých mimochodem patří i jeho bratr, 'zachranil'. Proto jsem se jen usmála a vydala se společně s ním směrem ke knihovně. „Není nic k povídání, byla jsem prostě nešikovná a spadla jsem na schodech." Zasmála jsem se, abych zahladila nejistotu v mém hlase, lhaní mi nikdy moc nešlo. Regulus jen přikívl, nejspíše mi moc nevěřil, a tak jsem se rozhodla svou lež zamluvit.

„A co vůbec ty? Co učení?" Reg kývl hlavou směrem k učebnicím a zamračil se: „Jak vidíš mám toho nad hlavu, sice mi zbývá už jen esej do dějin, ale tu určitě bez dalších knih a hlavně ticha fakt neudělám."

„Chceš pomoct? Sice já už tu svou mám, ale ráda ti pomůžu. Stejně nemám co dělat." Pokrčila jsem rameny a dloubla jsem Blacka do ramene. „A nemrač se pořád." Reg se zamračil ještě více, ale pak přikívl a otevřel vstupní dveře knihovny.

***

Poté co jsme se s Regulusem rozešli, se mi na tváři usídlil zamyšlený výraz. Esej jsme totiž dokončili po chvíli, a tak jsme měli čas na to si popovídat. Reg o sobě mluvit nechtěl, a proto jsem mu vyprávěla o svém krásném životě ve Francii. To mě přimělo myslet na Adel, Marca a Edwarda, všichni tři mi strašně chyběli, ale ve sletu událostí dnešních dní jsem si však nenašla čas jim poslat sovu. Hned v knihovně jsem si proto vzala papír a napsala jsem stručný dopis.

To byla také příčina toho, proč jsem se rozhodla vynechat večeři a zamířila jsem na místo toho do sovince. Věž ve které se nacházeli školní sovy byla dost vzdálená od hlavní brány, proto jsem měla dost času na přemýšlení. Nemyslela jsem na nic konkrétního, ne. Nechala jsem myšlenky volně plynout a užívala jsem si svěží večerní vánek a samotu. Měla jsem samozřejmě ráda společnost přátel, ale měla jsem vždy jen tři blízké a to mi bohatě stačilo. Nikdy jsem nebyla ta oblíbená a nevadilo mi to, nepotřebovala jsem pozornost.

Když jsem konečně vystoupila všechny stoly, byla jsem zděšena, tím co jsem viděla. Celá místnost byla pokryta sovími výtrusy, otřásla jsem se a prsty jsem ukryla v rukávech šedivé mikiny. Opatrně jsem pak přistoupila k nejbližší sově, opatrně jsem se jí snažila ukrytými prstami pohladit, ta se však ohnala zobákem a celá se naježila. Vylekaně jsem odskočila a zalapala jsem po dechu, nevěděla jsem že jsou sovy tak agresivní.

Za mými zády se ozval štěkavý smích, což mi způsobilo další zástavu srdce za 30 sekund. Vylekaně jsem se tedy otočila a pohlédla jsem na obraz vysmátého Siriuse Blacka.

Dala jsem si ruce v bok a pozvedla jsem obočí: „Co je?!" Opravdu jsem nebyla nadšená, že mě zrovna on vyděl v tak trapné situaci.

„No pokud chceš poslat sovu, tak bych si radši půjčil tu školní. Ty jsou támhle," ukázal do pravého rohu sovince. Zamračila jsem se a ladným krokem jsem se vydala směrem k sově pálené, která si zrovna čistila své peří.
Následně jsem se jí snažila do zobáku vnutit obálku pro Marca. Sova mi však hlavou pořád uhýbala a nakonec odletěla.

Mezitím už Sirius stačil po sově vedle poslat svůj dopis a teď mě se smíchem pozoroval. „Chceš pomoct? Myslím, že takhle bys ten dopis nikdy neposlala." Řekl a přistoupil blíže ke mě.

Nejistě jsem přikívla a nechala jsem Blacka, aby pohladil pro změnu sovu sněžnou. Poté ke mě natáhlu ruku a já mu do ní vložila dopis. Ten pak předal sově a ta s ním odletěla do šera venku.

Radostně jsem se usmála a chtěla jsem se otočit na mého zachránce, než sem ho však stačila najít očima, cítila jsem dotek na svých rtech. On...on mě políbil.

Bylo to zvláštní, vůbec jsme se neznali, ale mě doteky jeho rtů přišli tak známé a příjemné. Kdyby to byl kdokoliv jiný, jsem si jistá že bych ho odstrčila a utekla. Nevím čím byl zrovna on výjmečný, ale nemohla jsem si pomoct, polibek jsem proto ještě více prohloubila. Sirius však po chvílí odstoupil, mrkl na mě a odešel.

Stála jsme tam celá opařená s přitroublím úsměvem na tváři. Věděla jsem, že takových polibků potřebuju více a že jsem ochotná pro to udělat cokoliv.

M💘