Panenka

Untitled part

Kapitola 1

(14.4 2015)

„Potřebuji jeho šaty, které měl naposled na sobě. Neperte je. Také potřebuji pramínek jeho vlasů a jeho nejoblíbenější věc."

„Může to být jeho baseballový míček?"

„Míček, rukavice, cokoliv."

„A opravdu to funguje?"

„Nikdo po mně nikdy nechtěl vrátit peníze."

(28.4 2015)

Za pár dní jsme si s mojí ženou nervózně jeli pro naši objednávku. Jak pod námi utíkaly kilometry, naše zoufalost nabírala větších a větších rozměrů. Soustředil jsem se pouze na cestu a řízení. Musel jsem myslet na něco jiného, a tak jsem si po cestě všímal i těch nejmenších detailů, abych měl mysl neustále zaměstnanou. Byl jsem opravdu na dně a snažil se přesvědčit sám sebe, že mi ty bílé utíkající pruhy na silnici přijdou natolik zajímavé, abych jim věnoval veškerou svou pozornost. Cesta byla pustá a v okolí byla jen zanedbaná zeleň, která už nedokázala přitahovat mou pozornost. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a spatřil nepřítomný výraz mé ženy. Hypnoticky zírala na palubní desku a bez mrknutí oka si držela svůj nepřítomný výraz ve tváři. Neměl jsem slov. Otočil jsem hlavu a dál se věnoval řízení.

Po necelé půl hodině toho absolutního ticha jsme dorazili na místo. Zaparkoval jsem před starým dřevěným domem a vylezl jsem z auta. Lucy dál seděla v autě a zírala na palubní desku, jako by tam něco viděla. Lucy, jsme tady, pojď. Otočila se na mě a skrz okýnko se na mě lehce pousmála. Vzala z přehrádky v palubní desce Mitchův baseballový míček, vystoupila ven a pomalým krokem a se sklopenou hlavou mě minula, když šla zazvonit ke dveřím.

„Lucy, já – já tomu prostě nevěřím. Tak moc bych tomu chtěl věřit, opravdu chtěl. Dal bych cokoliv za to, aby se nám vrátil, ale tohle nemůže fungovat."

Lucy se jen s náznakem povzdechu dál koukala na staré dřevěné dveře a dál doufala, že za nimi najde to, co ten pán sliboval přes telefon.

Za krátkou chvíli dveře zaskřípaly v rezavých pantech a v nich stál starý muž. Byl velice elegantně oblečen v černých kalhotách s puky, bílé košili s vyhrnutými rukávy a černou vestou. Celá jeho nahrbená postava se opírala o bohatě zdobenou vyřezávanou hůl, jejíž rukojeť zdobila stříbrná lebka. Mě i Lucy si prohlédly jeho zelené oči a široký úsměv se svítivě bílou protézou nás pozval dále.

„Zdravím Vás Lucy a –"

„Dave, Dave se jmenuji, těší mě."

Podal jsem mu ruku na pozdrav, na kterou dál hleděl se svým širokým úsměvem ale ani ho nenapadlo mi s ní potřást.

„Dobrý den, pane Puppete. Můžeme se jít na něj podívat?"

„Ale jistě má drahá."

S pozdravným úklonem nám uvolnil cestu ve dveřích a pozval nás dál. Jeho úsměv mě začínal děsit.

Sešli jsme po úzkých dřevěných schodech dolu do sklepa. Byl jako vystřižený z nějakého horroru. Šedivé obnažené cihly pokryté rozpadlou omítkou a pavučiny zdobily sklep opravdu děsivou atmosférou. O zdi byly opřené skříňky s poličkami, na kterých bylo klasické vybavení do domácí dílny. Sednul jsem si na předposledním schodu a pozoroval, jak jde Lucy s tím pánem dále do neosvětleného sklepa. Uslyšel jsem cvaknutí vypínače a za chvíli celý sklep zalilo oranžové světlo z uprostřed visící staré žárovky.