Transformers I. - Podivuhodná cesta

No, trochu nevím jak...(Záblesk)

Edit:
*****
Hvězdolam = Starscream.
V seriálu TF G1, jenž tu kdysi běžel, byla anglická jména Cybertroňanů přeložena do češtiny. G1 byla mou první inspirací - tudíž mé postavy mají také česká jména. Já vím, je to trochu divné, ale snad si zvyknete.
Pozn. autorky
*****

No... Trochu nevím, jak začít, protože jsem ještě nikdy nic takového nedělal – Letka vždycky mluvila za nás oba, když došlo na popisování čehokoli, co se nám kdy přihodilo...

Je pravda, že všechno to naše povídání vzniklo z Argusovy iniciativy (oslovilo ho totiž jedno slavné pozemské vydavatelství po té, co si jeden z redaktorů přečetl na internetu rozhovor právě s ním a náš příběh se mu zdál zajímavý). To tedy trefil hřebík na hlavičku – řečeno jedním pozemským příslovím, kterých zná má přítelkyně pěknou řádku – Argus je rozený vypravěč, navíc zjistil, že psaní ho moc baví. Píše i tento příběh, protože v mém podání by z toho vyšlo nanejvýš pět vět. Nejsem typ, co by toho moc namluvil. Pomohl ale i ostatním, nebyl jsem sám...

Takže...

Argus mi dal za úkol přemýšlet o tom, jaká věta by nejlépe vystihla můj život. Zná mě dobře, protože jsem nemusel přemýšlet ani moc dlouho, abych na to přišel. Zněla by:

,,Proč zrovna já?"

Je to krátké a jasné a za celý svůj dlouhý život jsem se takhle ptal nesčíslněkrát.

Sotva jsem se vykulil na svět – tak týden po tom, co mě náš legendární vůdce přestavěl – přepadl Megatron naši základnu a mě zajal, jen jsem stačil vystrčit hlavu ze dveří. Ta otázka bylo to poslední, co mi problesklo hlavou, než mi Hvězdolam vyškubl osobní kartu, takže jsem na dlouho ztratil povědomí o své identitě.

Jak jsem se z toho dostal, už víte od Letky. Když už o ní mluvím... Mám podezření, že od té doby, co se známe, zažila chudinka víc dobrodružství, než jí bylo milé. Je v podstatě velice domácí typ – dejte jí laboratoř a cokoli ke zkoumání a ona se tam zavře, že o ní neuslyšíte klidně týden. Přesto naše dobrodružství nesla statečně, nevyčetla mi nikdy ani slůvko. Také jsem ji nikdy nepřistihl při nudě. Pravda – se mnou to vážně nestíhá... Jednou jsem jí z legrace navrhnul, jestli by si nechtěla najít jiného přítele, protože se mnou si moc klidu neužije – ale ouha, to jsem si dal! Nepochopila, že jsem si z ní vystřelil, a než jsem jí to stačil vysvětlit, vynadala mi, co se do mě vešlo. Samozřejmě, že jsem to nemyslel vážně... Nikdy bych se Letky nevzdal! Rozumíme si ve všem a máme mnoho společného – odbornosti, zájmy...

Také třeba to, že se náhle ocitáme na místech, kde jsme nechtěli být, a děláme věci, které bychom za normálních okolností ani nezkoušeli. Například Letka nikdy nechtěla cestovat za hranice naší galaxie a já (ať už Argus říká cokoli) se nikdy rozhodně netoužil stát velitelem.

A přesně to se nám přihodilo.

Proč zrovna já?!

*****

Nebudu zdržovat popisováním toho, co se stalo po přistání, o tom už mluvili jiní. Byla to krizová situace a já jsem byl náhodou ten, kdo dostal první rozumný nápad, nic víc. Řekl bych, že velet za takových podmínek není nějaké zvláštní umění, mnohem těžší pro mě bylo zachovat si chladnou hlavu při řešení běžných denních příhod.

Totiž takoví Rejdař s Obchvatem mě dokázali zaměstnat tak, že mi z nich šla hlava kolem. Jejich vtípky nám zpestřovaly pobyt na ostrově od té doby, co jsme je opravili. Zpočátku jsme to brali v klidu – vždyť zažili takové hrůzy. Letka říkávala, že je dobře, když si našli způsob, jak se s tím vyrovnat a smála se tomu. Možná také proto, že jí se legrácky našeho dua klaunů nikdy netýkaly.