Seděl jsem na tom bidýlku a snažil jsem se pochopit, co se to vůbec ksakru děje. Před sebou jsem viděl přímo debilní scénu. Pár kroků od klece stálá vysoká žena s krátkými kudrnatými vlasy. Jmenuje se Olga. Je na mě většinou hodná. V náručí držela takové děsivé stvoření. Ze začátku jsem netušil co to je, ale pak mi to došlo. Bylo to jedno z těch monster, která mě děsila, když jsem žil s mámou! Teď už vím, že to žádné monstrum není. Jmenuje se Endžie.Je to maličká fenka. Zjistil jsem taky, že psi tzv. štěkají (formou toho že jsem málem dostal infarkt když jsem to slyšel poprvé) Její druh se jmenuje Brabantský grifonek. Má zrzavé tělo, takzvané "tlapky", nemá peří ale "srst", nemá křídla, ale druhý pár tlapek, nemá zobák, ale "čumák", jsou jí vidět ouška a ty rozdíly bych mohl vyjmenovávat ještě dlouho.Vedle Olgy stál docela vysoký muž krátkými černými vlasy, ale vypadal dost mladě. Jmenuje se Ilya. Chvilku už bydlí někde jinde, a jsem docela rád. Pořád mě otravoval, ikdyž už je dávno dospělý. Trochu nalevo od Ilyi stálá nízká starší žena s krátkými, obarvenými na blond vlasy. Jmenuje se Tatyana a je to velice hodná paní. Povídá si se mnou a usmívá se na mě. Ale bohužel bydlí ve vedlejším bytě, takže se moc nevidíme. Dole pod klecí se procházelo šedé stvoření, které jsem dosud neviděl. Jak už teď vím, je to kocour jménem Joel. Podobá se to psovi. Akorát má delší ocas,schované drápky, chodí pomalu, potichu a vznešeně, má jinou formu uší a celkově čumáku, má úplně jiný oči a neštěká, ale mňouká. Je to víc potichu a celkově jinačí. Ale s ním se moc nepřátelím. Občas mě chce sežrat a pokaždé se vymluví na "přírodní instinkt". A nakonec, ta poslední. Panebože. Mladá dívka s středně dlouhými, špinavě blonďatými vlasy, která mě trochu děsí svým nadšeným pohledem. Dívka, se kterou strávím celý svůj život. Jmenuje se Ela. Takže se na mě celý tenhle cirkus docela dlouho díval. Pak ale postupně všichni odešli. Až na Elu. Začala se ke mě přibližovat. Sakra, co mi chce?! Minule když se tohle stalo, tak mě sebrali, hodili do krabice a přinesli sem! Začal jsem ji zastrašovat křičením. Kupodivu to zabralo, jelikož o pár kroků couvla. Vytáhla na mě malou černou krabičku. A sakra, další krabice. Ztuhl jsem strachy. Ale tentokrát se díky bohu nic nestalo. Jak už teď vím, té krabičce se říká mobil. Nevím, k čemu to je, ale Ela se do něj ráda kouká. Občas to ukazuje i mě, ale mě spíš zajímá, jak to vydává zvuky? Co si budeme říkat, pořád ještě nevím, k čemu to je. Vrátím se teda ke svému prvnímu dni ve svém novém domově. Když šla Ela pryč, začal jsem zkoumat věci kolem mě. Byl jsem normálně v kleci, to už je dobrý. Ale byla menší, a byl jsem tu sám... Dole byl písek, a malá miska plná kamínků. Říká se tomu minerální kámen. Moc je teda nemusím, ale prý že mi to podporuje zdraví nebo co... Potom jsem si všiml, že tu je ještě druhé bidýlko, ale o trochu výš. Když jsem tam vyletěl, měl jsem najednou mnohem lepší obzor. Všiml jsem si něčeho, co mě dost potěšilo. Jídlo a pití! Byly to dvě průhledné nádoby, zabudované do stěny klece. Měl jsem takový hlad a nesnesitelnou žízeň, že jsem u nich strávil nejméně 15 minut. A to mi svačiny většinou trvají 2-3 minutky. Zbytek dne nebyl moc zajímavý. Jenom jsem tam seděl a mlčel. Bál jsem se vydávat zbytečně zvuky. V noci přes mojí klec z nějakého neznámého důvodu přehodili látku (Ale bohudík s tím rychle přestali, když zjistili, že v noci nedělám randál) Jedno jsem věděl jistě. Od této chvíle se změní všechno. Úplně. Všechno.
