The book I will never publish

i. manifest of an angry girl

Tohle dílko bych chtěla předeslat. Tento manifest, kterému jsem donedávna pouze ve své hlavě říkala "Manifest naštvané holky", je dílo, které vznikalo v mé hlavě už roky. Až jednou vybublal na povrch...však posuďte sami.

-f.

.....

Vždycky si našli způsob, jak nás umlčet. A kdyby jen umlčet. Jak nás zastrašit, poštvat proti sobě, občas sobě samotné. To je svět, ve kterém jsem vyrostla. Svět, ve kterém jsem nemohla říct, že jsem feministka, bez toho, aby mi někdo řekl, že nesnáším chlapy, že je to přehnané, nebo mě prostě poslal do dalekých krajin s nepěknou nadávkou hned za onou destinací.

Pak jsem přiznala barvu. Nebo barvy. Prostě jsem světu sdělila, že jsem i na holky. Jenže moje i bylo ignorováno. A to hned několika způsoby. Je to jen fáze, ve skutečnosti jsem lesba. Je to jen fáze a chci se líbit klukům. A pak tu byla ta skupina, co sice moje i neodignorovala, ale brala to jako naprosto jasné pozvání do mé postele. Ideálně se svou přítelkyní. A potom se lidi diví, že máme na Tinderu v biu a do trojky fakt nechci (ne, že by to zastavilo idioty s otázkami jako "a nemůžu se aspoň koukat?").

Takže jsem do svejch nedožitejch dvaceti stihla bejt onálepkována sama sebou i společností, a to hned několikrát. Byla jsem queer, což společnost stále nějak nebyla schopná pochopit a snažila se mě zaškatulkovat přesněji, nebo mi alespoň vysvětlit, co vlastně jsem. To samozřejmě souviselo i s tím, že jsem feministka, protože samozřejmě, že jsem feministka a nesnášim chlapy, když jsem lesba. Oni si to totiž hezky uměli všichni kolem mě zabalit do dárkovýho pytlíčku s mašlí a pak mi jen oznámit, co to teda vlastně jsem. A v neposlední řadě jsem byla ještě divná.

Jak, ptáte se? No, to by mě taky zajímalo. Asi se jim moc nelíbilo, že se vlastně mám občas ráda, že některý věci neberu zas až tak vážně, jiný vážně beru. Ono být pro někoho atraktivní, je vlastně dost těžký. Nesmíš bejt obyčejná, ale ani divná. Je dobrý si vážit sama sebe, jinak jsi děvka, ale ne moc, jinak jsi frigidní. Nezapomenout na to, bejt hrdá na svý tělo, ne moc, protože každej najde milion chyb, ale ne málo, aby si nemysleli, že se dostatečně nedokážeš mít ráda a tak si to nezasloužíš ani od ostatních.

Přesně takhle nás dokázali rozkouskovat. A poštvat proti sobě. Nikdy nemůžem bejt dokonalý, tak proč nám to nepřipomínat. Vadilo jim vlastně úplně všechno. Protože se mi nelíbí jen chlapi, tak se cejtěj méněcenný, protože přece se mi maj líbit, že jo. Jako holky se mi můžou líbit, to je sexy, ale jen do chvíle, kdy to je pro jejich oči, jejich potěšení. Takhle je to se všim. Měla bych se usmát, přece. Pro ně. Vypadat pro ně dobře a když ne, tak pro sebe. Jako bych pro sebe nesměla vypadat špatně. Nebo jako by nějaký "vypadat špatně" vlastně existovalo. Protože rozdrblý šortky a příliš velký tričko nejsou sexy, když jdu k popelnicím a to je přece hrůza. Ale i opačně je všechno špatně.

Když už se teda oblíknu sexy, ať už to znamená cokoliv, tak to musim samozřejmě dělat pro ně, nikdo mi nevěří, že jsem se takhle oblíkla, abych se prostě dneska cítila dobře. Sebevědomě. Odkývou mi to, to ano, ale stejně si to myslí. Je to jako kruh. Nebo spíš labyrint, kterej někdo nedomyslel, protože se z něj sakra nedá ven.

Ať už jsem tedy dělala cokoliv, byla cokoliv, nebylo to tak úplně správně. Vždycky to šlo líp. A když už to líp nešlo, když už jsem v něčem byla fakt skvělá, tak se předvádim a měla bych přestat, protože si o sobě nemůžu myslet, že jsem bůh ví co.

Co si to dovoluju mmít v něčem pravdu, když nejsem expert a tenhle to učí? A to, že jsem na to upozornila, to se mu jako chci vysmát do obličeje?

Asi už začínáte chápat, že se jedná o naprostej výsměch, že nic v tom případě nejde udělat správně. A pokud ne, pokud se dál snažíte ignorovat tu zprávu jasně křičící z tohohle mýho malýho manifesta, tak jste buď idiot, nebo ten, kterýho jsem tenkrát před lety v tý třídě opravila.

Když už jsme u tříd, tak tedy pár slov o škole. Tam přece jde bejt nejlepší a nedělat nic špatně, že? No ano, pokud chcete bejt šprtka. Holka, co se až moc snaží a nemá život. Když vám něco nejde, tak jste zas moc blbá, ale co, blondýna, co tak čekat. No a co, že je odbarvená, to je přece ještě horší, aspoň si to ale přiznala chuděra. A když se nesnažíte schválně a je vám to jedno, ale nějak stejně proplouváte, tak to je taky špatně, protože byste pro sebe mohla přece udělat mnohem víc. Jak jen miluju, když mi nekdo říká, co pro sebe mám a nemám udělat. Vždycky bych jim nejraději řekla, že to, co by pro mě mohi udělat oni, je mlčet. No, parkrát jsem to řekla. Asi nemusím dodávat, že to bylo špatně taky, že?

Takže v týhle moderní společnosti, kde přece už si jsou všichni rovný a no a co, že chlap bere za stejnou práci o pět táců víc, jsem se měla tvářit, že je vše v pořádku. A ignorovat mou nejlepší kamarádku, když se mi snaží vysvětlit, že si teda ale přece kvůli biologii nikdy rovný nemůžem bejt. Protože to, že jsou chlapi silnější, omlouvá to, že si myslí, že jim všechno patří. Bohužel vlastně ano, protože takhle byli naučený. A i když by s tim teda někdo jakž takž souhlasil, tak přijde někdo chytrej a řekne, že ne všichni chlapi.

Jde o to, že ve chvíli, kdy musíte říct ne všichni, tak je něco špatně. Ale kdo by poslouchal holku, která má zatim jen gympl, že?

Možná Vám teď přijde, že jsem hysterka. A že tohle píšu v návalu emocí, v naprostym afektu, a že mě to zase přejde. Máte pravdu. A přitom se šíleně pletete.

Tenhle manifest, nebo cokoliv jiného, co tahe změť vět má bejt,  vznikal už roky. V mojí hlavě jsem ho psala při každym chlípnym  pohledu, při každym zahvízdnutí, který bylo mířený ke mně. Psala jsem ho v nočních autobusech, zatímco jsem si tiskla tašku k hrudi, psala jsem ho v horkých letních dnech, kdy mi stejně běhal mráz po zádech z pohledů, jaký jsem si v krátkých sukních vyloužila já a moje kamarádky. A každá náhodná holka na Letné. Psala jsem ho kdykoliv jsem se bála jít sama domů. Psala jsem ho v taxi autech, která jsem si musela zavolat, protože noční Praha je nebezpečná. Každou tu děsivou chvíli cítím ještě teď, každá buňka mýho těla mi našeptává slova, moje ruce znají ta slova nazpaměť.

Takže ano, jsem jen jedna malá naštvaná vyděšená holka, holka , co všechno tohle píše v afektu. To ale nic nemění na tom, že všechno řečený je pravda. Ale kdo mě bude poslouchat, že? Jsem jen holka, co si stěžuje někde na internetu, nikoho nezajímají moje myšlenky. A i kdybych přece jen zázrakem byla slyšet, kdyby někdo zaslechl tohle skuhrání, tenhle zbytečnej výkřik do tmy, tak se nic nestane. Nic se nezmění. Našl by se někdo, kdo se postará, abch už dál křičet nemohla. Protože oni si vždycky najdou způsob, jak mě umlčet.