High Hopes

16. část

   Toulala jsem se sama rušnými uličkami Londýna. Ztrácela jsem se celá v té vánoční atmosféře, co mi na chvíli dovolovala zapomenout na všechno, co mě neustále zraňovalo.Představovala jsem si , jak příští rok touhle dobou, už tu ONA bude se mnou. Vánoce dostanou úplně jiný rozměr, budou ještě o něco šťastnější, rozzářenější. Všechna ta světla, zvuky, vůně a pocity budu vnímat jinak, protože ona nejspíš změní celý můj svět. Pevně jsem však doufala, že k lepšímu.
   Rozpršelo se. Skvěle, místo sněhové nadílky jsme dostali tuhle mokrou smršť. Déšť mi máčel vlasy a nasáklý chlupatý svetřík se lepil k tělu.Přidala jsem do kroku, abych se co nejdříve dostala domů, do tepla, do sucha. Doma jsem se překvlékla do pohodlného pyžama, pustila si oblíbený seriál, zachumlala se do teplé deky a v náručí sevřela Daniela.Musela jsem usnout, protože jsem sebou s leknutím trhla, když jsem zaslechla vyvzávění svého mobilu. Zmateně jsem se postavila z křesla, dávno už byla tma, Lucas nikde a telefon neúnavně vyzváněl. Dotápala jsem po slepu k nočnímu stolku a přelétla očima displej. Neznámé číslo, půl jedné ráno, co to má být?
"Prosím?"
"To je Summer?" Zaslechla jsem ženský hlas, který mi byl sice povědomý, ale s žádnou tváří jsem si ho nemohla rychle spojit.
"To záleží na tom, kdo volá."
"Tady Sophie, už jsme se potkaly u mě v baru." Odvětila.
Okamžitě se mi vybavil přehnaně nalíčený obličej blonďaté barmanky a ve stejném okamžiku mi i došlo, proč volá.
"Upozorňuju tě předem, že pro něj nikam nejedu!" Nedala jsem jí šanci pokračovat.
"Ale Summer, on vážně ..!"
"Zavolej Cala, já nejsem taxík!" Vztekle jsem jí zavěsila.

Potřebuje být sám! To bylo jasné! Sophie!
Proč vůbec nevolala z Lukova mobilu??! Lámala jsem si hlavu, než mi pohled padl na jeho telefon pohozený na posteli.
Aha!
A proč si sakra myslí, že pro něj poběžím pokaždé, když se někde zřídí. Ani omylem!

Byla skoro už hodina po půlnoci, třásla jsem se vzteky, takže bylo jasné, že už neusnu. Znovu jsem se zachumlala do deky a usadila se do křesla. V ruce jsem stále žmoulala svůj telefon a přemýšlela, jak úžasné byly ty dny, kdy jsem takhle seděla doma, svírala mobil v rozechvělých rukou a čekala, až se rozvibruje a na obrazovce zabliká ikonka se zprávou.Tak strašně jsem toužila se vrátit do toho období, kdy jsme si s Lukem, o kterém jsem tehdy ještě netušila, že je vůbec Luke, vymněili snad stovky zpráv. Tak milých, veselých, něžných. Chybělo mi to, chyběl mi někdo, kdo by mě vyslechl a poradil, tak jako to dělával dříve on. Chyběl mi přítel, co by mě povzbudil a řekl mi, že všechno bude v pořádku.
 Zamyšleně jsem otevřela Twitter a rozklikla novou zprávu. Bylo to bláznovství, ale proč si neudělat alespoň malou připomínku lepších časů.
Nová zpráva pro MoreThan5secondsofLove:

Tak jsi mě našel ...A najednou jsme nějak ztracení oba.
Všechno to mělo být úplně jinak. 

Těžce jem si povzdechla a přitáhla Daniela blíž k tělu. Venku se znovu rozpršelo. Déšť bubnoval na okenní římsu a já sledovala jak kapky dopadají na sklo, tříští se a zvolna po něm stékají dolů, jako všechny ty slzy co mi brázdily tváře, když se tříštilo srdce.Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát už, za tu dobu co znám Luka a Michaela, se mi srdce rozbilo na kusy a kolikrát jsem plakala až do úplného vyčerpání.
Vibrace!!! S leknutím jsem sebou trhla a nevěřícně se zadívala na svůj telefon. Srdce zrychlilo svůj tep a ruce se roztřásly. Na obrazovce blikala ona známá bílá obálka.
To přece není možné!
Zpráve od MoreThan5secondsofLove:

Ne vždycky jsou věci tak, jak bychom si přáli. 
Ale to ještě neznamená, že jsou špatně.

Přejela jsem očima zprávu a pak Lucasův mobil na posteli. Jak by tohle zvládnul, touhle dobou musel být už v příšerném stavu, těžko by se někde přihlašoval na Twitter. Nedalo mi to a tak rychle, jak rozklepané ruce dovolovaly, jsem naťukala odpověď.
Zpráva pro MoreThan5secondsofLove:
Přála bych si jen jednu jedinou věc.
Chtěla bych, aby mě někdo miloval tak, jako miluji já.
Chci toho tolik?

Odpověď rozvibrovala můj mobil okamžitě. Skoro jsem se až bála podívat a nejspíš jsem věděla proč.
Zpráva od MoreThan5SecondsofLove:
Tak to nemusíš mít strach, Summy!, já tě miluji víc, než si dokážeš představit.

Srdce bolestivě naráželo do žeber a hlava odmítala věřit. Ruce se třásly, což mi znatelně znesnadňovalo psaní, ale musela jsem se ujistit.
Do další zprávy jsem naťukala jen jediné:
MICHAELI??!!! 

Odpovědi už se mi nedostalo a ani nemuselo. Věděla jsem to. Celou dobu to byl Michael?!
Panebože, Lucasi!!! Bylo tohle to tajemství? Nebo jich má víc?
Přecházela jsem nervózně po pokoji a snažila se rozdýchat tuhle novou informaci. Do rána ovšem, kdy jsem předpokládala Lucasův návrat, bylo stále ještě daleko.
Usadila jsem se znovu v křesle a rozhodla se počkat.