(PSEUDO)Drákula

Část 5.

Zaběhl jsem Danielovi pro nějaké věci, které potřeboval. A tím zaběhl opravdu myslím to, že jsem běžel, takže jsem byl asi za třicet sekund zpět. Civilizace je sice daleko, ale já jsem zvyklý na to běhat tam a zpět. A jsem upír. Nikdy mi nedojde dech. 

Donesl jsem mu jídlo a nějaké věci na převlečení, aby nenadával. Tvrdil mi, že se do svého sirotčince vrátí, aby si vyzvedl svůj majetek, ovšem něco mi říkalo, že se tam ani v nejmenším nechystá. 

Akceptoval jsem jej jako nového obyvatele svého panství, tudíž jsem mu udělil patřičné úkoly. Bude muset uklízet a vařit si, protože já neumím udělat ani čaj. 

Daniel je skromný kluk. Nepotřeboval toho moc. A tento fakt mi jen a pouze vyhovoval. 

Ovšem první komplikace nastala již první noc, kterou jsme spolu strávili.

"Pořád je ti zima?" ptal jsem se jej, když seděl obalený snad ve všech peřinách, které jsem zde našel.

Já necítím ani teplo, ani chlad, takže mi bylo úplně jedno, jaká je uvnitř hradu teplota. Avšak dle jeho pomalu modrajících rtů a drkotání zubů jsem mohl vytušit, že tu asi není příjemně.

Daniel přikývl. Myslím, že přikývl. Možná to byl jen třas. Seděl na pohovce v několika vrstvách látky, takže vypadal jako pořádně macatá housenka, která je připravena se zakuklit. 

Zapudil jsem v sobě smích a odkašlal si. "Vydrž chvíli, zatopím tu," řekl jsem a hlavou pokývl k dávno vyhaslému a nepoužívanému krbu. Před pár lety jsem si v něm topil pro efekt, ale rychle mě to omrzelo. Od té doby v něm nehořelo. 

Daniel mi věnoval nepatrný, stydlivý úsměv. "Díky," vykoktal. 

A tak jsem se opět vydal na zběsilý běh pro polena. Můj původní plán byl vyrvat nejbližší strom a donést jej do obýváku, ale pak mi došlo, že jej neprorvu hlavními dveřmi. 

A tak jsem ten nejbližší seschlý strom jen vyrval, ale neodnesl jej do obýváku. Nechal jsem ho přede dveřmi a rukama z něj urval pár velkých větví. S těmi už jsem se do dveří vešel.

Chlapec, co se třásl na gauči, mě se zájmem pozoroval. Když jsem mu před očima lámal tlusté větve, jako by to byly sirky, jeho kůže ztratila barvu. 

Doslova jsem stromek roztrhal na kousky, které se mi bez větších obtíží vešly do krbu, a naskládal je tak, aby se dobře zapalovaly. Dřevo bylo suché, strom už musel být dlouho mrtvý.

"Máš někde sirky?" zeptal se Daniel. Mluvil pomalu ve strachu, že mu drkotající zuby překousnou jazyk.

Když jsem dostavil svou mini-vatru, odběhl jsem do kuchyně ke kamnům, kde jsem nechával všechny lidské věci. Měl jsem tam herní konzoli, která už nefungovala, protože byla vybitá; pár plyšáků a asi tři roky staré sušenky, které mi donesli nějací pošuci. Tehdy jsem si myslel, že jsou milí, ale teď jsem přesvědčen, že byli jen a pouze pod vlivem marihuany.

V tomto bordelu nebylo zas tak složité najít jednu krabičku se zápalkami, tak jsem ji popadl a přiběhl zpět za Danielem.

Kluk leknutím poskočil. "Můžeš toho nechat?!" vyjekl náhle.

Nechápavě jsem se na něj otočil. "Čeho?" zeptal jsem se, než jsem si přidřepl ke krbu a začal čarovat s plamenem.

"Když takhle pobíháš...je to děsivý," zamumlal Daniel a zavrtal se hlouběji do své pevnosti z dek.

"Jsem upír," vysmál jsem se mu, "tohle dělám přirozeně. Ty chodíš svým tempem a já zas svým," pokrčil jsem rameny. Plamínek se zvětšoval, jak pohlcoval malé větvičky a kůru.