24 Vánočních přání

Přání 16

Ponožky.

"Nechápu, co to babičku napadlo!" "Chce mít celou rodinu pohromadě. Nemůžeš se na ní zlobit," snažila se Ariana uklidnit svou starší sestru, jež právě pochodovala po obývacím pokoji a vztekala se. "Jo, ono by to bylo vlastně strašně hezký, kdyby můj bratr nebyl takový idiot!" zamračila se. "Já pořád nechápu, co jste si vlastně udělali," přiznala Ariana. Z úst mladinké ženy vyšel útrápený povzdech. "To asi nikdo," zamručela, štrádujíc si to do kuchyně, odkud to nádherně vonělo. Zatímco Emilia kontrolovala jablečný koláč se skořicí, Ariana se rozhlížela po místnosti. Všechno bylo přesně takové, jako vždycky. Ještě, aby ne. A Emiliině domě měla každá věc své místo a nedej bože, že by ji někdo nechal jinde...

Hotový koláč ležel na lince, trouba pomalu chladla. "Nechceš alespoň kafe?" nabídla Emilia Arianě, jež stáhla u krbu, zkoumají i kus papíru. "Co je to?" obrátila se s úsměvem na svou starší sestru. Ta se pobaveně uchechtla. "Naše přání," odpověděla. "Každý z nás nakreslis, co by si přál. Teda spíš jsem kreslila já," zasmála se. "Naomi je na to ještě malinká, co kreslí Lexi poznáš jen těžko a Kay na to nemá nervy. No, řekněme to upřímně. Nemá ani vlohy," pobavila se Emilia nad vzpomínkou na chvíli, kdy se snažil nakreslit sekačku. Kdyby Emilia nevěděla, o co se jedná, pravděpodobně by pod stromečkem našel kočárek. "Takže Lexi chce vílu, domeček a pro Naomi chrastítko a nějakýho medvídka s tlačítky?" Emilia na znamení souhlasu přikývla. "Kay sekačku a telefon. A co si přeješ ty?" Starší ze sester poukázala na poslední nákres. "Ponožky?" nemohla Ariana uvěřit svým očím. Přání její sestry jí natolik pobavilo, že se neubránila smíchu. "Jak tě to napadlo?" nechápala. "Vzpomínky," pokrčila rameny Emilia s myšlenkou na to, že tohle si Ariana s velkou pravděpodobností nikdy neuvědomila. Přeci jen byla o dost mladší, když ona tradice vznikla, a přestože už ji několik let nedodržovali, doufala, že jednou by se to mohlo změnit. Že by se věci mohly přeci jen vrátit do normálu. Jestli k tomu nejde, neměla nejmenší tušení. Naději však neztrácela ani po letech.

"Někdo zvoní!" houkla Ariana na svou starší sestru, jež šla do kuchyně nakrájet jablečný koláč, jež už stačil vychladnout. "Tak otevři!" odpověděla Emilia pokládajíc dva kousky koláče na talířky, jež následně odnesla do obývacího pokoje, kde stála její mladší sestřička s krabičkou v ruce. "To je oro tebe," předala balíček Emilii, jež se zamračila. "Co to je?" Ariana pokrčila rameny. Netušila. Mladá maminka dvou překrásných dívek rozvázala červenou stuhu a odklopila víko krabice. Se zalapáním po dechu upřela oči zalité slzami na Arianu. "Kdo to přinesl?" zeptala se tichým hlasem. Ariana měla co dělat aby jejím slovům rozuměla. Než však stačila odpovědět, rozběhla se Emilia i s krabičkou v ruce ke dveřím.

Bez zaváhání otevřela dveře. Jakmile tak udělala, stanula tváří v tvář muži, jež byl stejně starý jako ona. Prohlížela si jeho tvář, jež byla zarostlá vousy, které na něm žena snad nikdy v životě neviděla. Musela zamrkat, aby se ujistila, že se nejedná o pouhý přelud. "Jak dlouho tady stojíš?" dostala ze sebe poněkud rozklepaně. Možná, že se spolu už nějaký ten čas nebavili, ale to neznamenalo, že jí na něm přestalo záležet. Nechtěla, aby prochladl. "Jen pár minut," dostalo se jí nejisté odpovědi. "A co tu vůbec chceš?" zeptala se poněkud příkře, ačkoli se musela hodně ovládat, aby se mu nevrhla do náruče. "Usmířit se?" navrhl Jasper. Emilia vytáhla obsah krabičky, načež jej po něm hodila. "Myslel sis, že to jedny ponožky vyřeší?" zamračila se. "Vážně si je po mně právě hodila?" podivil se muž. Jak jemu, tak i Emilii, zacukaly koutky pobavením. "Kde si je vůbec vzal?" nechápavě si Emilia prohlížela pár ponožek, jež Jasper po jejím zákeřném útoku sundal ze svého ramene a s jemným, prosebným úsměvem jí jej podal. "Nechal jsem je udělat na zakázku," odpověděl mladý muž nejistě. Příkré chování jeho o pár minut staršího dvojčete jej vyváděla z míry. "Slíbil si mi, že tu pro mě vždycky budeš. Jak se to teda mohlo stát? Proč si tu nebyl?"

Některé otázky jsou zákeřné a odpověď na ně je mnohdy nedostačující. Víme to. Přesto však čas od času nastane v životě chvíle, kdy takovou otázku musíme položit. Proč? Protože nás nenechá spát. Trápí nás přes den a my se kvůli ní nedokážeme soustředit. Budí nás po nocích a nikdy nás neopouští. Ne, dokud na ní nedostaneme odpověď, jež mohdy nemusí znamenat vůbec nic. "Protože jsem idiot," bylo to jediné, na co se Jasper zmohl. Emilin přísný pohled zjihl. Do očí se jí opět nahrnuly slzy, odložila krabičku na botník a svého jediného bratra objala. Ona chvíle byla důkazem, že někdy i to na pohled neobyčejnější přání se může proměnit na něco, na co nikdy nezapomeneme, protože to pro nás má až příliš velkou hodnotu.

_______________________________________

Tohle je přání někoho z vás a já z něj byla na začátku lehce zoufalá 😅

Tak snad to není až tak zlé 😂♥️

8️⃣

💋🤗💖