Poslouchej můj hlas

Nejsem si vědoma, že bych se někdy přestala ovládat, abych si nebyla jistá tím, co udělám v dalším okamžiku. Pokaždé jsem v sobě samé dokázala naleznout naléhavý křik, který mi nedovoloval strhnout z baculatého obličeje masku neupřímnosti, kterou bych nahradila svými skutečnými vlastnosti a myšlenkami. Nyní cítím a velmi dobře vím, že zábrany odvál lidský posměch a má vlastní slabost.

Obávám se toho, že ublížím sobě, nebo lidem, které mám ráda, a záleží mi na nich. Minulý rok, v prosinci, jsem bez pudu sebezáchovy, jako kdybych přišla o zdravý rozum, držela ostrý nůž nad svým tmavým zápěstím, cítila jsem v sobě samé tolik smutku a bolesti, že jsem se jí chtěla navždy zbavit. Každý den mi srdce těžce bije, což mi připomíná hlasité bubnování před mojí vlastní a vnitřní popravou, ruce se mi klepou strachem, proto je raději dávám do teplých a několikrát zašívaných kapes. Přemýšlela jsem nad tím, že bych se manželovi, nebo matce svěřila, ale netuším, jestli by mě nechtěli poslat do psychiatrické léčebny. I když, nepomohli by mi tam, náhodou?

Ne, nejsem přeci blázen, šeptám slabým hlasem, jako kdybych svým slovům ani sama nevěřila, jakmile mně daná myšlenka napadne.

Vzpomínky odmítavě vrtí hlavou, nechtějí věřit přesvědčení, které každým novým dnem slábne a světlá, jako kdyby se nikdy v mé hlavě nezrodilo. Nemohu zapomenout na minulý rok, kdy má sestra spáchala sebevraždu v našem obývacím pokoji, do kterého nemohu vejít. Jakmile bych to udělala, znovu bych před očima viděla výčitky, jako kdybych za její smrt mohla pouze já, což je nejspíše pravda a hlas mrtvé ženy, na který začínám pomalu zapomínat. Nejraději bych veškeré své bohatství vyměnila za čas strávení s ní, abych se jí mohla otázat, proč se připravila o život.

„Miláčku, přišli kolegové z práce a chtěli by tě vidět, tak se jim pojď ukázat," zasměje se Petr a podává mi ruku, aby mi pomohl postavit se na nohy.

Zamračím se nad jeho přeslazeným hlasem, který na lidi kolem něj má působit laskavě, jako kdyby říkal, že mu na jejich dobru a skutečné radosti záleží. Myslím si, že si se mnou hraje jako malé dítě s hračkou, kterou následně rozbije a ztratí, jako kdyby pro něj nikdy nebývala důležitou. Nebo se pletu a manžel to se mnou myslí dobře? Jsem si jistá pouze jedinou věcí - chci být na místě, kde bych od něj byla daleko.

Poprvé od doby, co jsem si jej vzala, slyším v tichém hlase drobnou kapku vzdoru, jako kdybych se na okamžik neobávala jeho mohutné postavy a arogantního obličeje. Připadám si jako oběť zahnaná do kouta, což mi není příjemné. V jeho světlých očích vidím, že tuší, co mu odvětím: „Jistě, půjdu s tebou.”

Nejspíše mi dodalo odvahu jeho přesvědčení, že jej budu pokaždé poslouchat, stanu se pouze loutkou, která beze slov následuje jeho činy, zahledím se mu do světlých očí. „Nejsem tvoje hračka, aby si mě ukazoval, komu budeš chtít. Myslíš si, že je mi příjemné, když si o mne povídají, jako kdybych tam vůbec nebyla? Ne, nikam s tebou nepůjdu," poslední slova vykřiknu, když se ovšem zahledím na rozčílenou tvář, vzdálím se od něj až k čerstvě umytému oknu, poněvadž mě veškerá statečnost opustí jako myšlenka na radostný život s člověkem, který si mne bude vážit jako sobě rovného.

„Víš, co si o mně budou říkat, drahá manželko?” otáže se a zhluboka se nadechne, aby mohl ve svých jedovatých slovech pokračovat. „Myslím-."

„Ty nemyslíš, to je ten největší problém, protože kdybys myslel, dal by si mi trochu té volnosti." Přiblížím se k němu, moje ruce se klepou, moje touha ublížit mu je stále silnější, chci Petrovi každou svou ránou a kopancem dokázat, jak se trápím, že mi vadí jeho doteky a sladká neupřímná slova. „Nechci, aby si za mně ve všem rozhodoval,“ zaječím hlasem, který se přestal po dlouhých letech ovládat a schovávat za jemný šepot, nepoznávám jej. „Hnusíš se mi každým svým slovem, všemi urážkami, které si říkal. Už ani jedinou slzu, kvůli tobě neuroním, nechci, aby ses radoval z mé slabé mysli. Přála bych si, aby si trpěl stejně jako já, aby ti někdo dokázal, že jsou si všichni lidé rovni.“