Na konci duhy

☆ Věnováno všem milovníkům barev a duhy. ☆

„Už dost, bolí to."

„Počkej ještě chviličku. Jen kousek a bude hotovo."

„Ne, vážně... Bolí mě to."

„Asi se ti to dostalo do té rány ze včerejška."

„Otřeš mi –"

„Teď ne. Je to téměř dokonalé."

„Prosím. Mám pocit, že mi hoří bok."

„Nevrť se, zkazíš mé umělecké dílo."

„Promiň."

„Tak, hotovo. Vypadá to skvěle. Vyfotím tě, ano?"

„Hlavně rychle."

„Umění se nesmí uspěchat. Ale jo, už ti to setřu. Lepší?"

„Mnohem. Jak vypadá ta fotografie?"

„Je překrásná. Všechny ty odstíny jsou úchvatné. Akorát koukám, že tady mi to ujelo."

„Za to můžu já, cukám sebou, když se mě dotkneš na tom místě."

„Nevadí. Na tom zapracujeme. Teď jdi spát."

„Takhle?"

„Ano, takhle. Dokážeš si představit, jak nádherně bude zítra naše postel vypadat?"

„Bude špinavá. Ode mě."

„Ne. Bude ohromující. Jako ty."

Všude byly barvy. Jenže dnes to bylo jiné. Jindy se objevovaly jen na povlečení, matraci a občas na bílé zdi za postelí, nyní se však nacházely i na mně. Stačilo jen mírně pootočit hlavu a naskytl se mi pohled na zelené rameno. Tolik čar, tolik tahů. A to stínování. Celé mé tělo bylo pomalované. Různými tvary, barvami, někde to dokonce zašlo tak daleko, až byl obraz konkrétní. Na mém břiše se skvělo žluté slunce.

Žlutá ve mně vždy vyvolávala příjemné a uklidňující pocity. Připomínala mi zlatavá pole zalitá sluncem, pampelišky kvetoucí na zahradě před domem nebo malého kanárka, kterého jsme mívali doma. Ach, jak krásně zpíval, dokázal mě kdykoliv uklidnit a přivést mou duši zpět do stavu blaženosti. Byla to barva klidu. A nyní se nacházela na mém nahém břiše, uklidňovala mě a mé vnitřnosti, přinášela mi vytoužené uvolnění, jež bylo po ránu potřeba. Kdo by tušil, že je žlutá tak důležitá?

Stočení pohledu vpravo nabízelo pohled na oranžové čáry, jež se ale vyhýbaly dlouhé ráně, která mne zohyzďovala již dva dny. Nebýt jí, mohlo ze mě včera být dokonalé malířské plátno. Protože bezchybné malířské plátno se přizpůsobí, jde barvám vstříc a přijímá je. Neodporuje. Nestěžuje si. Jen tiše přikyvuje a samo se rozplývá rozkoší při pohledu na umělce, jenž se nad ním sklání a tvoří, na všechny ty barvy a hlavně na tu nádheru, která vzniká. Nejlepší malířské plátno je to, co já nejsem – poslušné, tiché, bezchybné.

Pohlédl jsem na svého anděla, který poklidně ležel na druhé polovině postele, a slastí si skousl ret. Nikdy bych neřekl, že tak nádherné, čisté a nevinné stvoření bude léhat vedle mě a za své dílo si vybere právě mě. Čím já byl výjimečný? Hubené tělo, nijaké pořádné křivky, možná trochu výrazné lícní kosti. Ale věděl jsem, že jednu věc na mně můj anděl vždy miloval – tmavé vlasy. Prý skvěle kontrastovaly s bledou pokožkou a utvářely dojem, že jsem upír. Jenže jak by mohlo stvoření pekel sdílet lože s někým tak čistým?

Natáhl jsem ruku, abych jí prohrábl vlasy, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Obarvil bych jí vlasy na červeno. A to nešlo. Plátnem jsem byl já, ona malovala. Já musel mít barvy všude na sobě, ale ona se mohla maximálně tak ušpinit sama. Plátno přece svého umělce neobarvuje, nýbrž přesně naopak.