Alimenty pro Fíka

Kapitola 2

***

Ranní probuzení je vždycky nejhorší, zvláště, když máte kocovinu jako prase. Ostrost slunečních paprsků jakoby prožírala sítnice v očích a  jakýkoliv hluk je jako burácení lesního rohu přímo u ušního bubínku.
Slunce už se zvládlo přehoupnout přes parapet a plazilo se přes topení až na koberec, kde v divokém chuchvalci ležela dvě nahá těla. Hlava Karla bylo to jediné, co vykukovalo z pod smotance deky. Hejkal ležel v těsné blízkosti, bez deky. Karel je totiž velmi majetnická a rozhodě se svým učitelem nehodlá o nic dělit, ani když leží oba bez oblečení u něj v bytě.

Tuto idylickou chvíli narušilo náhlé zvonění telefonu. Hejkal se okamžitě vymrštil. Přes prvopočáteční překvapení a zděšení, že se u něj doma válí jeho nahá studentka, se vrátil k původní myšlence a šel telefon zvednout. Na druhé straně se ozvala osoba, na kterou od včerejšího večera nepomyslel, a to byla chyba.
"To si snad ze mě děláš srandu," spustila na něj jeho žena, "čekala jsem na tebe na tom proklatém parkovišti snad celou věčnost! Kde si jako kurva byl?!"
"Víš, zlato, trochu jsem včera přebral a jel domů. Chtěl jsem se pro tebe vrátit, ale už jsem to prostě nezvládl." lhal jako když tiskne.
"Ty kreténe, mohl jsi mi aspoň dát vědět, že jsi odjel a taky, že si mám najít jiný odvoz, když si se ožral! Čekala jsem na tebe u baru a pak, protože jsi se dlouho nevracel, tak jsem šla ven a čekala tam. Auto pryč a ty nikde. Čekám jako blbá kráva skoro hodinu a nakonec musím jít spát ke kamarádce, protože ty jsi se zřejmě někam vypařil a vysral jsi se na mě!" vřískala takovým tónem po celou dobu do telefonu, že si pak ke konci asi vyhodila hlasivky.
"Strašně mě to mrzí miláčku," omlouval se vyplašeně, "jsem takový vůl. Hned pro tebe zajedu, kde jsi?"
"Trhni si, dostanu se domů sama a ještě si to spolu vyřídíme." zakončila chraplavě a položila.

Hejkal rostřeseně sklonil telefon od ucha a na prázdno polkl. Obrátil se a vešel do obývacího pokoje, kde seděla Karel zabalená v dece.
"To bylo vskutku úžasné. Kdy si dáme další kolo?" zeptala se nevinně a ladně se protáhla.
"Vypadni." řekl tiše.
"Cože?"
"Vypadni."
"Počkej, nemůžeš mě jen tak..."
"Řekl jsem...VYPADNI!!" zařval na ní nakonec.
Karel se bleskurychle zvedla a snažila se nasoukat do podprsenky. Hejkal na nic nečekal a vytrhl jí deku z ruky. Omráčena, neschopna pohybu stála prkeně ve spodním prádle přímo před ním. Vzal její šaty s botama z pohovky a hodil jí je do náruče. Pak jí za ruku odvedl ke vchodovým dveřem.

"Počkej...to...jen tak...NE!!" vykřikla a snažila se zůstat v bytě.
Hejkal ji však vytlačil na práh a silně práskl dveřmi. Neschopna slova ani pohybu, stála na rohožce a přemítala, co se právě stalo. Pak si uvědomila, že se zvědaví sousedé dívají a navlékla na sebe šaty.
Teď zřejmě nemá smysl tlouci na dveře, stejně nikdo neotevře. Stále omámena opustila budovu a mířila si to na nádraží, kde jela prvním vlakem domů.

***