(---) - Vaše jméno
Muichiro se šoural svojí prošlapanou lesní cestou do Shinobina sídla. To ale nebylo nic zvláštního, vždy když měl Muichiro své vzácné volno, rád se potuloval v blízkosti lidí. I když s nikým moc nikdy nemluvil tak to byl příjemnější pocit než být ve svém sídle sám, a v tichu. Butterfly estate bylo jeho nejoblíbenější místo, ale také si často našel cestu k Uzuiovi a jeho třem ženám, když teda nebyl na misi,Makio, Souma a Hinatsuru Muichira zbožňovaly, Uzui rád seděl stranou a užíval si jak jeho nádherné ženy vypadají tak roztomile když obskakovaly Muichira jako by byl jejich. I u Mitsuri se rád objevoval v náhodné časy, Mitsuri mu vařila skvělé jídla když se ukázal, a byla moc ráda za jakoukoliv společnost, i když Obanaiovi se moc nelíbilo když přišel navštívit Mitsuri, a místo ní viděl Muichira sedět u stolu v podstatě topíciho se v jídle které Mitsuri udělala. U Kyojura je málo kdy hlavně z důvodu že mu Rengoku vykecává díru do hlavy. U giyua byl jenom párkrát, pochopil že vodní Hashira nemá rád společnost tak ho nechal být v míru. U Gyomeie byl jen jednou s doprovodem jiného Hashiri, i když to tam bylo příjemné nechtěl si zapamatovávat cestu k němu. Jednou zkusil jít ze zoufalství k Sanemimu když ostatní Hashirové byly pryč, ale to se stalo rychle velkým NOPE pro Muichira.
Nikdy to nikomu neřekl, ale když nebylo v jeho dosahu lidské tělo, cítil se tak sám, jako by mu něco chybělo, něco důležitého, co měl pocit že neměl zapomenout... někoho zapomenout... Ale tenhle pocit byl přebit a i rychle zapomenut potom co vstoupil na půdu jednoho z Hashirů.
Muichiro chvíli hledal Shinobu, ale pak to vzdal a šel si sednout do trávy mezi květiny. Muichiro zíral na oblohu a ani si moc nevšímal okolí, je to tak uvolňující pocit když nemusel být na stráži kvůli démonům a mohl se jen vypnout a nechat celé jeho tělo relaxovat.
Když se (---) doslechla že se tu ukázal mlhový hashira málem vyletěla z kůže strachem. "Co když je vážně zraněný?""Co když je smrtelně nemocný s tím jak moc se přepína?" Tyhle myšlenky jí létaly hlavou když létala z budovy do budovy ze smrtelný stistek na lékárníčce ve snaze najít mlhového Hashiru Muichira. (---) a Muichiro spolu měli zvláštní vztah, (---) viděla v Muichirovi jeho mladšího bratra kterého zabil démon. Byla to bolestivá vzpomínka kterou se zoufale snažila pohřbít pod hromadou falešných úsměvů a smíchu. Nejhorší na tom všem bylo to, že její mladší bratr nabídl sebe místo (---). Démon přijmul ze slovy že i když nejí kluky, tak Marechiho přece neodmítne. 'Proč ten démon dodržel své slovo? Proč se pak je obrátil zamával přes rameno s až moc vlídný úsměvem a odešel? Mělo to být naopak, měl zabít jí a nechat jejího bratra jít, ona byla přece starší! To ona měla radši zemřít...' Začali jí před očima běžet obrázky napůl ohryzaného těla jejího brášky na kost, jeho křiku, barvy jeho krve a toho smradu schilotiny potom co se začal po dni a půl rozkládat v tom neúprosném žáru léta. "...Muichiro..." Byla to jako facka, všechny temné myšlenky jí opustily okamžitě když ho zahlédla. Seděl v míru na zemi ze zavřenýma očima obklopený snad všemi motýly kteří polétávali v zahradách, byl to tak nádherný a mírumilovný pohled že (---) cítila jak se její koutky úst zvedli do malého nefalešného úsměvu, v tu samou chvíli cítila jak jí po tváři začali padat velké slzy. (---) se zhroutila na zem v pláči. Když Muichiro pootevřel oči aby se podíval kdo ho vyrušuje v jeho vzácném momentě míru. Ani zlomek sekundy neprošel a Muichiro vystřelil na nohy jako pružina když viděl (---) na zemi s krokodýlíma slzama padajícich z očí jako vodopády držící se za uniformu kde by měla mít srdce v tichém výkřiku. (---) totiž v tu sekundu kdy viděla Muichira v naprostém míru, všechny emoce které držela v sobě vybouchly jako sopka. Smutek, zlost, vina, ztráta, všechny tyhle emoce ji praštily jako jedoucí vlak. Všechno se snažila násilně zapomenout jako kdyby se to nikdy nestalo, nikdy neopustila od smrti svého bratra, dokonce si našla náhradu za něj, on by nebyl rád, chtěl by abych žila naplno, né abych se topila ve vině a přála si vlastní smrt. Muichiro potichu sledoval jak (---) vyla na zemi v bolestech z uvědomění že pokud se nepohne dál v životě její bratr zemřel zbytečně.
Muichiro se na nic neptal, jen přišel blíž v naprosté tichosti, klekl si vedle (---) a objal jí. (---) byla překvapená ale neváhala a přitiskla se k Muichirovy, hlavu zabořila do jeho ramene a chytla se jeho uniformy jako kdyby ve strachu že by se Muichiro zvedl a odešel. Muichiro objal jeho ruce lépe kolem (---) a držel jí v silném, ale milujícím a opatrném způsobu.
Byly to jako hodiny když takhle seděli na zemi. (---) už přestala brečet ale furt se držela Muichira jako o život, on jí to oplácel jemným hlazením po zádech. (---) se cítila tak klidně a v bezpeční v jeho objetí, (---) měla pocit že dokud jí drží tak nic špatného ze světa ji nemůže ublížit. Seděli tam tak dlouho že i motýly si začali na ně sedat. (---) začala zvedat hlavu z Muichirova teď slzami pokrytým ramenem. (---) se nemohla kouknout Muichirovi do očí, né potomhle. Muichiro nic neřekl, jen si pomalu vstal jako kdyby (---) byla divoké zraněné zvíře které by z děsu mohlo každou sekundou utéct. Muichiro pomohl (---) na nohy a bezeslova jí vedl do sektoru které byly určeny jenom pro Hashiry do prvního pokoje co našel. Muichiro posadil (---) na předpřipravený futon, a po chvilce lítání v pokoji a hledání něčeho Muichiro si sednul vedle (---) a dal jí do ruky... čokoládu? "Proč mi to dáváš?" Pípla (---) z pořád hlasem plných slz. "Bude ti líp. A hlavně já bych zapomněl že to vůbec mám, tak si dej radši ty." V pokoji bylo ticho po dobu co (---) jedla kus čokolády. Když si (---) prohlédla Muichira všimla si pomačkané uniformy nasáté slzama, a od prachi z toho jak seděli na zemi. "Je mi to líto..." Potichu řekla (---). Muichiro nic neřekl jen natáhl ruku aby jí pohladil po vlasech a usmál se. Další ticho mezi ně padlo, tentokrát těžší než to předtím. "...Proč se nezeptáš proč jsem začala jen tak brečet?" Muichiro se podíval na (---) vlídnýma očima "Nic z tebe nebudu tahat. Řekni mi to až budeš sama chtít, slibuju že nezapomenu na nic co mi řekneš." Muichiro se s těmahle slovy zvedl, a šel hledat Shinobu tentokrát z předtím mu neznámou odhodlaností aby jí řekl že (---) se necítí dobře a bude trávit dnešek u něj.
