Zlomené části ✓

5. Bojovali jsme do východu slunce

Stáli tam. Mlčky naproti sobě a ani jeden z nich netušil, co říct, jak vůbec začít. Snad ani zcela jasně nevěděli, proč se vrátili. Nedávalo to smysl, ale zároveň... zároveň ano.

Byl to jeden z těch momentů, které nechcete skončit; jeden z těch momentů, kdy máte pocit, jako by celý váš život konečně dával smysl, jako by se všechny ty zlomené části ve vás právě teď kousek po kousku dávaly dohromady a zapadaly do sebe jako dílky puzzle, sjednocovaly se v celek. Moment tak ryzí a nezkažený, že jakmile pomine, vezme si s sebou i malou část vašeho srdce, a nakonec po něm zůstane jen malá, ale ohromně důležitá vzpomínka.

Posunout se dopředu z místa, v němž nás život uvěznil, není závod, proto není důvod spěchat. Je to dlouhý, únavný proces. Je v pořádku dát si načas, posunout se, jakmile jsme připraveni my sami, ne ostatní. A oni připraveni jsou. Po dvanácti letech stojí tady... Beze slova naproti sobě, v srdci hurikán pocitů, kterým nedokážou dát hlas. Ale to je v pořádku. Když člověk mlčí, jeho oči mluví za něj.

„Vždycky, když jsem měla pocit, že je toho na mě už moc a že už to nezvládám, byl jsi tady," prolomila konečně dlouhé ticho Hermiona a Draco od sebe mírně oddělil rty. „Přes všechno špatné a ještě horší, pořád jsi byl vedle mě. Ne vždycky jen z donucení nebo z povinnosti, stál jsi celé ty roky vedle mě i z toho důvodu, žes věděl, že ač jsem tě svým způsobem nenáviděla, stejnou měrou jsem tě potřebovala. Nikdy ses ke mně neotočil zády, ať už jsem po tobě žádala cokoliv..."

Nakrabatil čelo. „Proč o tom mluvíš?"

„Proč jsi neodešel?" odpověděla na jeho otázku svou vlastní.

Tohle jí vrtalo hlavou už od nepaměti. Ví, že s ní zůstal jen kvůli jejich synovi, ale na druhou stranu... Draco věděl, že kdyby odešel, nebránila by mu vídat se se Scorpiusem. Neudělala by to jemu a neudělala by to svému synovi. A taky ví to, že kdyby odešla ona, nebránil by jí. Tak proč neodešel?

Proč neodešla ona, třebaže po tom zoufale toužila, věděla naprosto jasně. Bála se, měla z toho strach, strach ze světa tam venku, strach z toho být svobodnou matkou, i strach být sama, bez něj. Draco Malfoy, ač ho roky obviňovala z toho, že jí zničil život, dělal její svět bezpečnějším místem.

Poprvé od momentu, kdy otevřela dveře, od ní odvrátil pohled. Nevěděl, jak odpovědět, a přesto v hloubi duše cítil, že odpověď je úplně jednoduchá, lehká.

Ne, neodešel proto, že by ji snad miloval. V tom bodě nikdy nebyl. Měl ji svým vlastním způsobem vlastně docela rád, i když mu pila krev a byly okamžiky, kdy se raději na celé dny zavíral ve své ložnici, jen aby ji nemusel mít na očích. Byly i okamžiky, doby, kdy na ni byl vyloženě alergický a strávit v její společnosti třeba jen pár minut v něm probouzelo ohromný vztek a touhu zničit ji. Byly i doby, kdy tou ženou pohrdal tak, jak jen člověk člověkem pohrdat může.

Jenomže přese všechno neodešel. Nejen kvůli svému synovi, ale i kvůli ní. Stvořila mu domov, často dost na hovno domov, ale přece jen domov. Dala mu pocit, že někam patří, i když víc než to převládaly myšlenky, že by měl být zřejmě někde úplně jinde. Dala mu pocit důležitosti - a to zejména pokaždé, když pokořila své vlastní ego a požádala ho o pomoc či o radu. Nebo když se pokaždé, kdy čelila nějakému problému, obrátila prvně na něho. Možná si ani neuvědomovala, že to dělá, ale pravdou bylo, že když se něco v jejím životě posralo, hledala pomoc u něj. U muže, kterého - jak sama řekla - nenáviděla.