možná příště... SMTV /dokončeno/

Eliso?

Seděli jsme ve vlaku a jeli kamsi. Nevím kam nás ta ženská vláčí, ale tak třeba se zase někdy střetnu s Víťou. Za nějakou dobu kterou jsem jen tak by the way prospala, se ozvala ta ženská, že prý vycházíme. To místo jsem poznávala. Důvěrně známé místo, kam jsem se jako malá chodila vyplakat, když mámě zase přeskočilo. A jseš tu, tos to teda dopracovala. Nechtěla jsi se nikdy vracet, jen až dosáhneš 18 let že přijdeš osvobodit bráchu a teď tu stojíš s babou že sociálky, svým přítelem a kámošem. Zase ten otravný hlas v mě hlavě. Pamatuji si když jsem se cítila sama tak jsem si s ním dokonce povídala. Teď mě spíš sral. Drž hubu, alespoň že mám přítele a aspoň jednoho kámoše! Rvu na něj splátky a on jenom: uklidni se, kdybys nechtěla mě slyšet tak mě neslyšíš! Byla to pravda. Pak jsem ho neslyšela, to už jsme byli u velké budovy, kde vykukovali děti z oken a pokřikovali ,, Elisabeth je splátky!! "
Mívala jsem je ráda, někteří mě nechávali u sebe přespat když to doma nestalo za nic a brácha nebyl doma.

D: Ty jo oni de znaj?

A: Ano, vždyť víš že jsem tu tenkrát pracovala.

S: Nechaj ju...

A: To je v pohodě.... Ahoj Matouši!

Proběhl ke mě, tenkrát desetiletý, dnes už dvanáctiletý chlapec. Rozuměla jsem si s ním dobře. Byla s ním sranda. Hrozně rád se ode mě učil s počítačema a podobně. Taky jsem se později dozvěděla že to tam teď opravuje on místo mě.

M: Ahoj Eliso!

Teď už něco mumlal mě do trička, Samo se na nás díval smíšeným pohledem. Lítostným, zavistivim, soucitnym a trochu i veselým.

( D: Dominik, S: Sam, E: Elisabeth aka Amy, M: Matouš, PzS: Paní že Sociálky, V: Vitaa)

PzS: Tak pojďte, Elizabeth, ukaž jim kancelář a provedl je. Ty Matouši, jestli chceš můžeš jít s nimi, já zatím půjdu za tvým bratrem Eliso.

Říká mi tak většina lidí... Eliso...

M: Proč jsi vlastně před dvěma roky utekla a kde si za celou tu dobu byla a kdo jsou tihle 2?

E: Proč jsem utekla je dlouhý příběh a ty máš moc otázek! Jinak tohle je Sam a Dominik, kluci, tohle je Matouš.

Podali si ruce a já se koukala na Samuv vyděšený výraz. Nerozuměl asi ničemu co se za tech par hodin stalo. Očividně to trochu nepobral.

M: No ještě něco mám!

Tazave jsem na něj pohlédla a on odbehl k sobě do pokoje. Stali jsme pár metrů od jeho pokoje takže to ho asi přimělo si vzpomenout. Za dobrou chvíli se přiřítil zpátky a podal mi 4 krabičky.

E: To je pro mě?

M: Vidíš tady jinou Elizabeth?

E: Ne... Čím jsem si to vysloužila?

M: Dvě krabičky jsou z Vánoce a dvě za narozeniny, svátek jsi nikdy neslavila takže ten nemám.

E: Děkuji, podívám se na to v kanclu, ju?

Strčila jsem krabičky do své jediné tašky, ve které jsem měla oblečení co mi koupili kluci. Podívala jsem se na mobil zjistila, že je za 7 minut půl 4 a tak jsem se rychlí krokem vydala ke kanceláři paní Smithové. Děti které se se mnou chtěli pozdravit jsem mile odbyla tím, že jsem jim řekla že se přivítáme pak ale teď že musím. Každý mě pochopil.

V kanceláři jsem si rozbalila první krabičku. Ta měla být 0ry k narozeninám. Byl tam náhrdelník s přívěskem ve tvaru srdíčka. Docela velký přívěsek to byl, což mi Matouš hned vysvětlil. Když jsem přívěsek otevřela, byla tam na jedné polovině má fotka a na druhé Víťova. Stratila jsem řeč. Bylo to od něj tak milé a pozorné... Jak by něco takového mohlo napadnout tehdy ještě desetiletého chlapce? Srdečně jsem mu poděkovala a Sam mi pomohl zapnout řetízek kolem krku. Druhá krabička měla být k vánocům. Byla tam taková ty dvě placky na řetízku co nosívali vojáci. Byl po mém otci. Asi mu ho předal Víta.