Vir mnou prolézá v podobě tučných, nenasytných červů. Zžírá mě zaživa, jako všechny okolo mě, vytváří nám v těle černé, hnilobné tunely, z kterých vytéká napadená krev a vsákává se do chladné hlíny.
Má mysl chce křičet, vyřvat si plíce a zbavit se tím toho příšerného pocitu, jako kdybych se rozkládala za živa. Ale tělo to nedokáže, nemoc, která se mi sápe po těle by se dostala i tam. Vypálila mi jazyk, sklouzla se do žaludku. Odkud se bude probojovávat ven, prokousávat stěnou mého orgánu ven, podobně, jako když se krysa snaží utéct z plechového kýble, ohřívaného ohněm.
S šokem mě probudí hlasitá rána, odněkud zvenčí. Zpocená se posadím na kupce slámy v mém pokoji, zběsile dýchám marně se snažíc uklidnit se. Můj tep se během té noční můry musel vyšplhat na děsivých stopadesát, začínám mít i pocit, že se celá chvěju, i přes horko, které mi je.
Vedle mě sedí Roderick, v ruce má kelímek, který pevně svírá a upřeně na mě hledí. Kdyby se mé ušní bubínky tak rychle nevzpamatovali, ani bych si nevšimla podivného šumu, který vychází z venčí. Nejdřív jsemsi myslela, že je to reakce na můj strach z dnešního snu, ale nestišuje se to. Právě naopak, je čím dál hlasitější a nepřestává.
„Co to je?“ Ptám se ještě pořád udýchaná, přestože jsem klidnější. Nebo aspoň doufám, že se ptám, protože jsem svůj hlas nepostřehla. Mohla jsem si jenom povídat sama pro sebe, uvnitř mé mysli. Nebylo by to porpvé, co by se mi to po noční můře stalo.
„Déšť. To je když voda padá z mraků na nebi. A ty světýlka, jsou blesky, jsou nebezpečný, neměla bys trajdat venku, když jsou. A ten zvuk, co tě probudil, to je hrom, přichází po blesku. Bleskům a hromům se říká bouřka." Usměje se, ve tmě vidím jeho bílé zuby i když on sám trochu splývá s černotou. Marně se snažím uspořádat, co mi právě řekl, ale poblouzněné a hned probuzené mi to nejde. Vystačím si s tím, že je to nebezpečné. „Pij, je to voda.“ Natáhne ke mně ruku s nakřáplým kelímkem a já se vděčně napiju, vodu přímo hltám, jako kdyby byla poslední na světě. Pro můj vyprahlý krk je to jako balzám.
„Je tu déšť a bouřka často?“ Potlačuji zývnutí, když už je kelímek prázdný a já si s ním hraju. Nechci ho Rodovi vracet, proože to je první předmět, který mi někdo dal, nebo spíš, který si můžu nechat. A z nečeho pít musím.
„Celkem jo, když jsme v tropech. Dřív, za dob společných lidí, před vyhlášením epidemie, tady zas pořád svítilo sluníčko. Jenže pak, když lidi začali nemoc ničit pomocí všelijakých chemikálií a když pak vybudovali Město, vzduch se strašně znečistil- už jsou jen mraky. Je zázrak že včera svítilo.“ Trochu se usměje, ale já vím že ho mrzí nedostatek sluníčka v jeho životě, hlavně když ví o dřívějšku, kdy to bylo lepší a veselejší.
„Je toho moc. Tolik věcí..“ Zaskuhrám, přemýšlejíc nad tím vším, co mě tady čeká.
XXXXXX
Ráno, kdy už šum ustal, mě vzbudí Lily, že mám vylézt a připravit se, jak nejlépe můžu. Nejspíš myslela psychicky, protože věci jako náhradní oblečení nebo hřeben, tu opravdu nemám.Jsem pořád v bílém triku s krátkým rukávem, růžovém svetříku a volných tříčtvrťácích.
S Lily, která strašně spěchá, sejdeme dolů, k těm obrovským budovám na konci vesničky.Je na nich znatelné, že to budou nejspíš účelové, nebo narychlo postavené domy, protože oproti jinýmstavbám, jsou opravdu ošklivé. Vlastně to tak i je. Lily mi potvrdí, že v jedné mají jídlo, v druhé je něco jako škola, farma, všelijaká skladiště, potom jídelna a kuchyň, kterou mají všichni společnou. Než se vydá na druhý konec vesnice, ukáže na menší domeček, což jsou jediné tři záchody, na celou jižní civilizaci. Tři.
