Na vlnách osudu

00 - Prolog

Zvědavě si prohlížela tváře všech těch lidí, kteří se dneska shromáždili kolem popraviště. Někteří se tvářili nezaujatě, znuděně s myšlenkou, jen ať už to představení mají za sebou. Jiní si s sebou přinesli starou zeleninu, která už v kuchyni nenašla využití, aby ji házeli po nebožácích. A poslední skupina, ta skandovala, smála se a povzbuzovala kata. Všichni byli tak prohnilí, nevážící si byť jediného lidského života.

Plivla by jim do obličeje na znamení znechucení, ale jaký by to mělo efekt? Možná by dostala od popravčího jednu výchovnou, a tak jen stála. Nikoliv odevzdaně. Celou dobu byla vzpřímená a pevným pohledem propalovala dav. Škoda, že tou schopností opravdu neoplývala. Měla by teď o stovky problémů méně.

„Za velezradu, pirátství a vraždy se odsuzuje posádka Ukřičené mořské panny k smrti oběšením. Jejich loď je zabavena císařovnou a poslouží nejsvětějším účelům ve válce proti ďáblům ze severu. Odcizený majetek propadá do vlastnictví města pro jeho zvelebení. Podepsán hrabě Hevský z Podhůří," mistr meče se odmlčel a prohlédl si tucet pirátů prkenně stojících po jeho pravici. Nebylo divu, vždyť všichni měli kolem krku škrtivou oprátku a pod nohama špalek, který se nezdál příliš stabilní. Stačil by jeden špatný pohyb a kvůli spoutaným rukám za zády byste se už houpali, aniž by se kat nějak více musel snažit. „Poprava bude provedena dnes za poledne."

Davem to zahučelo. Někteří si stínili pohled, aby mohli vzhlédnout k obloze a odhadnout tak čas. Ti chytřejší se podívali na sluneční hodiny umístěné na budově radnice přesně pro tyto účely. Rudovláska i přes nepříznivou situaci, v které se na popravišti nacházela, přeci jen stočila pohled na své bratry a spolubojovníky po levé i pravé straně. Někteří se modlili, jiní jí pohled opláceli, aby si vzájemně dodali odvahy před posledním, společným dobrodružstvím a malý Bert, nejmladší člen jejich posádky, který ještě neochutnal sladkost ženského klína a sotva mu rašilo chmýří na bradě, teď potichu brečel. Viděla na jeho tvářích ty velké slzy, jeho skloněný pohled a přála by si, aby pro něj a všechny ostatní mohla cokoliv udělat. Jenže stála tady vedle nich, bez svých zbraní, zcela bezmocná. Pohlédla znovu do davu, ale tentokrát jej neviděla, neboť byla plně pohroužena do svých myšlenek, kde si přála pro tuhle svoji jedinou rodinu, která ji přijala bez výčitek, odměnit něčím lepším.

Na trám držící všechny ty oprátky zrovna připlachtil černobílý pták s velkým žlutým zobákem. Žena se na něj ohlédla a proklínala všechny bohy, jen ať se její tukaní společník nerozhodne zrovna v tuhle chvíli přeletět a usadit se jí na rameni.

Trám se začal třást a zneklidněný papouch roztáhl svá křídla, aby se podíval po novém bidle. Raději se ani nerozhlížela, co se děje. Věděla to. Slyšela to. Kat začal konat svojí práci a podkopl prvnímu nebožákovi poleno pod nohama. Ten se teď zmítal na provaze, který ho tak mučivě svíral a nehodlal pustit. Ty chrčivé zvuky, snad pokus nadechnout se, jenže to vám prostě oprátka sebere.

Její pohled naopak přitáhlo štkaní z druhé strany. Malý Bert už tiše neplakal, hlasitě vzlykal a když se ozval mrtvolný klid po její levici, mladík se strachem pomočil.

„Nedívej se tam," pronesla k němu klidným hlasem, ačkoliv v hloubi duše se cítila tak rozechvělá. Moc se bála, ale nesměla to dát své posádce najevo. Musela je podržet až do důstojného konce.

Znovu se začalo třást prkno nad jejich hlavami a ona to chvění cítila na provaze kolem svého krku. Další poleno se kutálelo dolů z popraviště a lidé jásali. Držela pohled malého Berta tím svým a ústy znovu tiše zopakovala slova, která již jednou pronesla: „Nedívej se tam."

Vzlykal a třásl se.

„Z moci udělené mi císařovnou zastavte!" ozvalo se mocným hlasem z davu i přes veškeré to burácení a jásání. Popravčí se zmateně ohlédl do davu a žádné další kroky nepodnikal. To už na vyvýšené pódium vybíhal vojenský důstojník s lejstrem v ruce. Sotva jej předal mistrovi, vytáhl meč zpoza pasu, aby jím následně odseknul dusícího se piráta.

Ten se bezmocně zhroutil k zemi, rukama si povoloval oprátku a snažil se nadechnout. Šlo to ale těžko, jak mu předtím provaz sevřel vše v jeho krku. Nádech. Výdech. Žena dýchala s ním a myšlenkami se mu věnovala více než příchozímu, který se nejspíše pokoušel všem zachránit život. Možná by ji mělo trápit, proč, ale své priority teď viděla jinde. Měla starost.

„Chci mluvit s kapitánem Jorannahem," prohlásil muž ve vojenské uniformě ke všem zúčastněným na popravišti.

„A co bys potřeboval?" teprve až nyní mu červenovláska věnovala patřičnou pozornost, kterou nejspíše vyžadoval.

„Předně bych potřeboval mluvit s kapitánem Ukřičené mořské panny, slečno," povýšeně si ji změřil a žena mu to patřičně oplácela. Všichni věděli, že Ukřičenou mořskou pannu vede kapitánka a ona tady byla jedinou ženskou mezi všemi. To byl tak hloupý nebo netušil, s kým má tu čest? Ač sama ve svízelné situaci, nyní se cítila patřičně na výši.

„A já tě poslouchám. Kapitánka Jorannah v celé své kráse," odměřeně jej propalovala pohledem, snažíc se neškobrtnout na tom prokletém nestabilním špalku, aby se svojí malicherností sama neodevzdala do náručí smrti.

„Mám pro Vás a Vaši posádku nabídku, která se neodmítá."