The Way To Our Love

-18-

Pohled Sama

Nenávidím jí, jak já jí nenávidím.

Tolik emocí, sakra tolik se toho ve mě bouřilo, tolik toho co se vyplavilo na povrch. Nedokázal jsem, já se podmanil vzteku, když jsem ho viděl. Když jsem spatřil jí. 

Do prdele.

On jí držel, v objetí, a ona byla spokojená. Ubíjelo mě to, štvalo mě to, nasralo  mě to, a hlavně mě to zabíjelo. Mělo to být moje objetí, sakra já měl být tam kde je teď on, ona měla být jen moje. Místo které mělo být moje si nárokoval on, spokojeně si jí držel v objetí a  snažil se jí utěšovat, a ona se nechala.

Ne sakra ne.

Musel to být můj zrak co mě oklamal, musel jsem  přijít o zrak, nemohl jsem já nechtěl. Nechtěl jsem tomu uvěřit že se tohle vůbec děje.

Ne ona ne znovu on.

Mrkal jsem , já mrkal jako o život aby se mi ten obraz co jsem viděl okamžitě ztratil, aby to byl jen špatný sen, který se mi zdá.

 Bez úspěchu.

Oči mě boleli, pálili, jaká to byla bolest, sakra ani po zrychleném mrkání ta noční můra ne a ne zmizet.

Stál jsem na tom blbém balkoně,  a koukal na ní na něj na ně. Tolik toho co se jí odráželo z očí, a já jí nebyl oporou.

Sakra.

Já nebyl ten co byl sní, ale on mé prokletí, má nenávist. Držel si jí s poklidem u sebe ve svém objetí, a byl spokojený.

Kurva.

Ne nepomohlo to, ani tisíc nadávek na jeho osobu nepomohlo utěšit mé svědomí. Mě se ani o malinký kus neulevilo, byl jsem vzteklejší. Přál jsem si, já si opravdu přál aby pocítil to co já cítím teď, aby věděl aby sakra věděl co je to bolest. Ta bolest, ta byla neskutečná, nepopsatelná, uvnitř mého srdce, ta tíha. Přísahal jsem si, že to takhle nenechám. Odepřel jsem svůj pohled, musel jsem jak jsem to dál nezvládal dívat se na ně, dívat se na moje osobní peklo. Ootčil jsem se já musel okamžitě zmizet.

Pomsta, to slovo to jediné slovo teď běhalo celou mojí hlavou, celým mým tělem. Já se musel pomstít. Jak to byl ten nápad.

Ten co jsem mínil za každou cenu uskutečnit, nečekal jsem ani na vteřinu a vyšel jsem za ní za tou jeho oblíbenou kuchařkou, jak to byla i ona co si mě před rokem podala za své chování, jak to byla i ona který jsem to dlužil.

Zaklepal sem, já se dost držel abych ty dveře nerozkopal. 

"Dále" ozvalo se, a já se usmál a vešel.

"Omlouvám se, že ruším..." zněl jsem dost  možná i  přehnaně zklamaný, taky že to byl účel mého ďábelského plánu.

"Copak potřebuješ Same?" Ten její až moc vlídný hlas, bodal mé nervy ještě víc, avšak nenechal jsem se, já to musel dokončit.

"Je na tom dost špatně" Její pohled, tak ten mi za můj herecký výkon hrál do karet, já si tu  její starost v očích přímo užíval, já si jí užíval jako drogu.

"Cože" Ach ta starost, ta zní přímo sršela, a já se na ní koukal stejně, na malou chvilku jsem snad i sám sobě uvěřil že mi je jí líto. Neotálel jsem a pokračoval.

"Její psychika....  je na tom špatně, nezvládá to, a spíš si myslím že už to nezvládla".

To její obočí vystřelilo, stejně jako ona ze židle. Já se musel v duchu zasmát sakra já se popadal v tu chvíli za břicho jak komicky u toho vypadala, tak to se mi líbilo že jsem hodlal trošku přidat na plynu.