I need you

4.kapitola

Když jsem přišla domů, hned mě přivítal brácha s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Objal mě a já mu objetí vrátila a zamumlala do hrudě "ahoj" ,,ahoj" pronesl i on a odtáhl se ode mě. Položila jsem tašku abych si mohla sundat boty, jelikož po příchodu domů mě zaneprázdnil Derek objetím. ,,Jaký jsi měla den?" řekl a usmál se ,,překvapivě fajn, děkuju..." pronesla jsem ,,do třídy přišla nová holka, Lily. Je fajn, třídní mi jí dal na krk abych jí provedla po škole" odmlčela jsem se a hodila po něm úsměv. On mi ho vrátil a řekl ,,kdy jí přivedeš domů?" řekl a mrkl na mě. Bože, doufám že ji nebude chtít balit. Derek je můj naprostý opak co se týče společnosti. Ve třídě je velmi oblíbený. A jestli by se to tak dalo říct, svojí krásou ošálí každou... Je tak trochu sukničkář, ale já se nedivím. Já osobně můžu říct že je hezkej, to jo. ,, Dereku a kdo říká že jí někdy přivedu domů či někam do tvé blízkosti. Stejně, na tu nemáš" zasmála jsem se a prošla kolem něj abych mohla vypadnout od vchodových dveří a jít do pokoje se konečně převléct do domácího, pohodlného oblečení. ,,kdo říká že jí chci hned sbalit, ani nevím jak vypadá" řekl a šel za mnou po schodech ,,Sám tvůj výraz." řekla jsem a tentokrát jsem na něj mrkla já s pobaveným obličejem. Vím že mě Derek následoval po schodech nahoru, jelikož jsem mohla slyšet jeho pravidelné dýchání. Poté co jsem vstoupila do pokoje a on se mnou, otočila jsem se a musela se zasmát nad tím, jak si myslí že mě "přemluví" a já řeknu že ji někdy přivedu domů. Ale to se nestane, a proto nastal čas na můj dlouhý, únavný a nesmyslný monolog o tom, že ji skoro neznám a určitě si najde nějakého kamaráda/ku a já budu zase sama. Ani nevím proč jsem to řekla, jako by jsem teď někoho měla.... No nic...
    Když jsem skončila... Brácha se zvedl a chtěl odejít ale před tím se ještě zastavil mezi futry a řekl ,,neboj, sama nebudeš a nejsi" tuto větu nechal viset ve vzduchu a já si uvědomila že už by to chtělo někoho komu bych mohla věřit, já vím že tu je pro mě ale já jsem si dneska uvědomila že někoho potřebuji. Jako malá, do mých devíti let, jsem měla kamarádky dokonce jednu nejlepší, Annie. O tu jsem ale přišla po tátově smrti... Je to divný... Že přijdu o někoho a přijdu o všechny, je to až smutný... Úplně jsem se odřízla od okolního světa, a udělala si svůj vlastní svět, do kterého jsem zatím pustila pouze svého bratra. Jakoby neexistoval nikdo jiný, nic jiného.
     Najednou jsem zapřemýšlela nad tím, že by bylo fajn mít zvíře, králíka, psa... Ne, bylo by krásný mít kočku... Ale pochybuji že mi to máma povolí. Bylo by to fajn.. Já miluju kočky, moje nejoblíbenější zvíře je ale vlk. Toho si asi nepořídím. Nad myšlenkou mít vlka jsem se musela zasmát. Přistoupila jsem k bílé šatní skříni a vytáhla z ní volné tepláky a černé triko s krátkým rukávem.

*** po jedné hodině ***

    Slyšela jsem že někdo jde po chodbě, doufala jsem že to je Derek, proto jsem šla ke dveřím a pomalu je pootevřela abych nebyla vidět. Ale zase jsem je musela otevřít víc, abych viděla dotyčného na chodbě. Všimla jsem si vyšší chlapecké postavy, Derek! ,,Brácha" šeptla jsem, nezareagoval, proto jsem zopakovala oslovení podruhé, na to už zareagoval a otočil se. ,,Co je?" zeptal se ,,Pojď sem" ukázala jsem směrem do mého pokoje a otevřela víc dveře. Když Derek vešel do pokoje s bílím nábytkem a tmavě fialovými zdmi zavřel za sebou. ,,No, co je?" zeptal se, z jeho tváře jsem nemohla vyčíst jak se má, jestli je otrávený nebo ne. Ale co, musím to s ním probrat. ,,Chci kočku" vyhrkla jsem, ani jsem nevěděla jak to říct. Ale nasadila jsem milý úsměv se špetkou očekávání na jeho reakci. Nečekala jsem až tak dlouho, nevěděl co má dělat, jestli se smát nebo nasadit vážnou tvář, pokusil se o druhou možnost s cukajícími se koutky úst. ,,Víš co to bude obnášet? Té práce, všechno. Uvědomila jsi si to vůbec? Jak ho chceš uživit, jak chceš přemluvit mámu?" ok, mí rozhodnutí jsem asi moc neprobrala v hlavě. Byl fakt, že nedostávám zrovna kapesné na rozdávání... Mám něco našetřeno, ale jídlo, záchod nějaké misky, hračky. To nejde, budu muset nešetřit. ,,máš pravdu" můj hlas už nebyl ten natěšený, ale už zklamaný, jako bych něco chtěla vzdát. ,,stejně to mámě nějak oznámím, ať to dopadne jak to dopadne... Ale až jindy, teď ne" pokrčila jsem rameny. ,,Jak myslíš, já ti řekl své, budeš to muset promyslet než to oznámíš mámě" zvedl se z postele a šel k dveřím zdobené stříbrnou klikou. ,,děkuju" řekla jsem ,,děkuju že jsi si udělal čas mě vyslechnout a poradit mi" řekla jsem a než zavřel dveře odpověděl ,,Ty, nemáš za co. Moc dobře víš že si na Tebe,čas udělám vždycky a rád" zavřel dveře a já mohla uslyšet jeho kroky které se rozléhaly po chodbě. ,,Děkuju" řekla jsem do ticha pokoje, v kterém jsem byla jen já. Bylo hezké to slyšet, slyšet to od něj...
     Hodila jsem sebou na manželskou postel s fialovím povlečením a bílými polštáři které zdobili černě napsaná slova, ani nevím co tam je, ale vypadá to hezky. Mohla jsem ucítit jak ve mně povoluje každý sval a jak na mne padá únava. Proto jsem zavřela oči a nechala se unášet pohodou a klidem. Byla jsem ráda, že si mohu odpočinout, pořád mě zítra čeká školní den, který budu muset nějak přetrpět. Přikryla jsem se peřinou s bavlněným povlečením a upadla do spánku, nemám ani pojem o čase, nic. Jediné co vím je, že jsem unavená a chci se vyspat.

***

Po dlouhé době zveřejňuji další kapitolu, a tomu málu se omlouvám, ale jsem nemocná a byli Vánoce, předvánoční čas, no, myslím že to chápete. :D Prostě náročný :/ Doufám že jste si Vánoce užili, a předem Šťastný nový rok 2015 :)) A vykročte do nového roku pravou nohou :))

Jako vždy, hvězdičkujte, komentujte atd. :)) A pokud máte někdo nápady, pište, pište budu ráda za inspiraci nápad :)