maybe. // kanadská U20

15

"Počkej," křikl, ale já neposlouchala.

Utíkala jsem celou cestu až k našemu hotelu.

Přes slzy jsem neviděla na cestu.

Hned jak jsem dorazila na pokoj, tak jsem si sedla za dveře na zem.

Proč jsem brečela?

Nemělo by mi to být jedno?

Vždyť je to jen nějakej blbej hokejista.

Po několika minutách jsem slyšela klepání na dveře.

"Eli, já vím, že tam jsi," zaslechla jsem hlas Connora.

Po chvíli jsem otevřela.

Ale jen protože už mě z jeho klepání začala bolet hlava.

"Neměl jsi sem chodit," zamumala jsem.

"Já chci slyšet jen jednu věc," řekl a chytil mou tvář, donutil mě tak, abych se mu dívala přímo do očí.

"Nechceš," špitla jsem.

"Proč bys plakala, kdybych byl jen blbej hokejista," začal.

"Nikdy jsem neřekla, že jsi jen blbý hokejista," řekla jsem.

"Ale nic jsi se mnou mít nechtěla," zamumlal.

"Nechtěla jsem být tvoje hračka na pár nocí, na zbytek mistrovství a potom tě nikdy nevidět," objasnila jsem.

"Takže," začal.

"Kdyby ses nerozešel se svou holkou, bylo by to všechno jednodušší," přerušila jsem ho.

"Co s tím má co společného moje bývalá holka?" nechápal.

"Neřeš to, prosím," špitla jsem a chytila jsem jeho ruku, která pořád držela mou tvář.

"Kdyby jsi nebyla z Česka, ale z Kanady, třeba by byla možnost," začal.

"Hele, nedělej mi falešný naděje, jo?" zeptala jsem se.

"To já nechci," řekl.

"Prosím, nech mě tu samotnou," začala jsem.

"Fakt?" zeptal se.

"Prosím," odpověděla jsem.

"Jak chceš, Eli," řekl a ještě než odešel, tak mě políbil na tvář, "nezapomenu na tebe, nikdy," zamumlal a odešel.

Po chvilce jsem se přesunula do sprchy, ze které jsem se vypravila do postele.

Chvilku jsem ještě brouzdala zprávami.

Joel: Děkuju za pěknej večer.

Eli: Já taky. Moc.

Joel: Zítra odpoledne dáme zase kávičku?

Eli: Určitě jo.

Joel: Budu se těšit.

Eli: Já taky.

Potom už jsem šla radši spát.